Prvně bych vám chtěla poděkovat za přáníčka k svátku. Bylo to velmi milé a moc mě to potěšilo. A jelikož jste mně udělali takovou radost, tak vám dnes dám malý dárek já a to další článek. Tak tedy:
Jedna z prvních velkých vizit, kterou si pamatuji, byla takové divadélko. Jirka o tom článek psal, já bych jen ráda zmínila, že mě nejvíc pobavilo, že teploměr musel být zarovnaný na stolečku vpravo, tzn. přesně tam, kde na něj nemám šanci dosáhnout. A to si máme měřit teploty 2x denně. A všechny pomůcky, které jsem vyfasovala na cvičení na posílení zdravé nožky a ruky (s poraněnými zatím nebylo možné něco dělat), tak se schovaly na wc. ? To víte, obvykle je mám vyskládané u okna, ale teď by asi doktoři neměli pořádný výhled ven. Jsou u nás na pokoji seřazeni v řadě, vypadají hrozně znuděně a vyčkávají, než můj ošetřující lékař dovypráví panu primáři, co mně je a co mě čeká. Možná to je tím, že jsme poslední pokoj a už to chtějí mít za sebou stejně jako my. ? A tohle se děje dvakrát týdně. Ale co se mně líbí, že můj doktor za mnou chodí každé ráno a ptá se, jak mi je. Cítím se dvě minutky opečovávána. Většinou to je totiž rychlá návštěva a já se stejnak nestihnu na nic moc zeptat, přestože si večer přichystám v hlavě pár otázek. Ošetřující lékaře jsem měla celkem tři. Byl srpen a doba dovolených, tak se zastupovali. Všem moc děkuji, jsem jim neskutečně vděčná, jak mě sešroubovali. ? Jednou, když jeden z nich přišel a ptal se jako vždy, co je nového, tak jsem odpověděla, u mě nic pane doktore, ale vidím, že vy jste ostříhaný. ? Tak jsem ho tím vykolejila, že frnknul ještě rychleji než obvykle. ? Asi čekal moji běžnou odpověď, že to ujde. ? Tyto dny mně bylo, co se bolesti týče, trochu líp. To, že vám každý říká, že to bude den ode dne lepší, je opravdu pravda. I u mne by to tak bylo, ale jakmile přišla další operace, bylo to zas na pytel.
Všichni mně neustále kladli na srdce, že musím hodně jíst, jinak se těžko uzdravím. No to se jim to řekne, když člověk nemá chuť k jídlu. Z počátku zobu každý den asi 15 prášků, kromě antidepresiv, prášků na bolest a antimykotik nemám páru, co do sebe vlastně rvu. Pak mě nemá být blbě. Navíc ty časté narkózy tomu taky moc nepomohly a to mě i občas sami doktoři nechali hladovět. Před operací se nesmí totiž nic jíst ani pít, takže jsem měla často jídlo zakázáno. Někdy mě i operaci přesunuli, protože už mě nestíhali. Přiletěl totiž vrtulník s akutnějším případem. Takže jsem celý den hladověla zbytečně. ? V nemocnici jsem zhubla asi 10 kilo, ale nebojte, už jsem opět na své váze, rodinka se o to postarala a pořádně mě vykrmila. Jídlo v nemocnici bylo hrozné, samozřejmě člověk nečeká žádný luxus a měl by být vděčný za to, co dostane. Ale věřte mi, že se to často nedalo jíst vůbec. Někdo by mohl říct, že jsem zhýčkaná a vybíravá, ale já bych spíš řekla, že mám ráda dobré jídlo. ? Jirka je jiný kalibr, úplná popelnice. Sní totiž všechno, i když mu to vlastně třeba ani nechutná.
Třeba takovýhle toustík, o něm řekne, že má nejen krásnou barvu, ale ještě navíc pěkně křupe. ? Těstoviny miluje co nejvíc rozvařený a může jíst jedno a to samé jídlo celý týden! Jenže to já, jako správná manželka, nemohu dopustit. Takže mu občas uvařím, co má rád. Ale většinou to, co se mně nepovede, tak chválí a na co jsem pyšná, že se mně povedlo, tak nad tím ohrnuje nos. ? No je to s ním těžké. ? Úplně z něj občas rostu, ale to by nebyla láska, že?
Když už jsem u toho jídla, tak musím zmínit, že mě rodina přivážela do nemocnice každý den teplou večeři, abych nejedla třeba nemocniční chleba s hermelínem. Byli (a jsou) naprosto neuvěřitelní. O to víc mě mrzelo, že jsem nedokázala pořádně jíst, i když to byla dobrůtka. Víceméně jsem do sebe jídlo před nimi tlačila do pusy, protože jsem věděla, že je důležité dostat do sebe živiny. Každý den se mě ptali, na co mám chuť a já prostě nevěděla. Takže když jsem jednou zmínila, že bych měla chuť na vývar, strouhanou mrkev s jablkem nebo okurky s kefírem, úplně jásali a jeden den se mně jich sešlo od každého druhu asi pět. Asi se to nějak rozkřiklo a přivezli mi to jak maminka, obě ségry i někteří kamarádi. ?
Moje ségra se mne neustále ptala, co jsem vše snědla, a když zrovna u mne nebyla, musela jsem jí to vždy hlásit. No úplný generál by z ní mohl být. Já jsem samozřejmě poslouchala. Mladší sestřičky se přece musí poslouchat. I přestože nejsem vegetarián, nejhorší to bylo s masem, to mě nešlo do krku vůbec. V životě jsem tak dlouho něco nežvýkala a nepřevalovala v puse. Bílkoviny ale byly důležité, takže jsem se snažila.
A jen pro zajímavost, které z těchto dvou nemocničních jídel byste si spíš dali?
Za a) polévka z kostky, v který bůhví, co plavalo nebo za b) rozvařenou rýži s něco jako čínou, která vypadá, že už jí někdo žvejkal přede mnou. Smutné je, že ten vzhled byl mnohdy lepší než samotná chuť. ?
Každý den jsem měla návštěvu, opravdu se nikdy nestalo, že by nějaký den nikdo nepřišel. Z počátku mě Pája návštěvy koordinovala, aby jich na mě nebylo moc. Připadala jsem si jako královna, co přijímá audience. Díky tomu mně to v nemocnici celkem utíkalo. Mamka s taťkou jezdili taky velmi často a to taťka bojoval s bolestmi nohy a mamka se stará o svou maminku. Jsou to pro mě obrovští hrdinové a nejhodnější rodiče na světě. Možná bych měla ještě ujasnit jednu věc, když tu budu psát o mamce a taťkovi, tak myslím rodiče mého Jiříka. Jsou totiž jako moji vlastní a neskutečně je zbožňuji. S mamkou toho máme hodně společného, hlavně to cestování, obě ho milujeme. Oba by se pro své děti rozkrájeli. Mamka mě zásobovala spoustou jídla např. vynikající rajskou nebo ovocnými knedlíky a taťka mně dodával vitamíny. Vlastnoručně mačkal pomeranče a vozil mně čerstvou pomerančovou šťávu. No nejsou úžasní? Pro oba je největší radostí, když můžou trávit čas s námi všemi. Takže slavíme všechny svátky a narozeniny pospolu. Za poslední roky jsme dokonce několikrát vyrazili všichni společně na dovču. Mamka měla kulatiny a jejím snem bylo navštívit Skotsko, tak jsme jí ho dali k narozeninám a bonus byl, že jsme jeli všichni Švihálci. Na letišti se divili při kontrole, že cestuje tolik lidí s tímhle jménem. ? A musím říct, že jsme si to všichni moc užili, podívejte. ?
Tak tímhle jsem chtěla dnes končit, ale jelikož jsem slíbila, že se pokusím psát delší články, tak vám prozradím ještě jednu věc. Na této dovče jsme zrovna s mým Jiříkem slavili desetileté výročí. A tady v Glasgow jsme prvního května našli krásně rozkvetlý strom, kde jsme si pusu dát museli. Nutno podotknout, že to bylo právě na prvního máje, kdy jsem od něj dostala první pusu vůbec. Proto to tedy tento den vždy slavíme.
PS: Třešeň to asi nebyla, ale to neva. ? Tak pa příště.