Můj první výlet a něco málo z aktuálního dění…

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Tahle věta je tááák pravdivá. Často při slově nemůžu a vlastně je jedno o co jde a o koho jde, slyším důvody jako nemám čas, dovolenou, peníze nebo naopak, mám plno povinností, problémů, bolí mě tohle či tohle, … Samozřejmě vůbec nic nezlehčuji, i já se v něčem najdu, ale když si projdete tím čím já, už nad plno věcmi mávnete jen rukou, neztrácíte čas přemlouváním a vezmete berle a vyrazíte ven sami, ale z počátku to prostě nešlo a byla jsem odkázána na pomoc druhých.

Každopádně si stojím za tím, že když člověk chce nějak si tu cestu najde, dělat to, co miluje. A já se o to snažím. Krůček po krůčku si plním své sny. Jak jsem již zmiňovala, snažím se si zlepšit angličtinu, začala jsem malovat i výletovat. Můj první výlet ale vlastně nebyl o berlích, ale ještě na vozíku. Ale to vůbec nevadí. Byl to opravdový výlet, žádná návštěva lékaře v Hradci či tlačení vozíku po sídlišti v Pardubicích. 😀 (Promiň ségruško, vím že to bylo náročné a máš můj velký dík za to, že jsem se v tomto nechodivém období mohla vyvětrat, ale uznej sama 😀 ). Sice úplně odbočuji, ale koukněte sami, zvládla tlačit mě i kočárek. Jak skvělá je? No úžasná! Stále nechápu jak plno věcí zvládáš, nemáš toho málo!

Omlouvám se, to jsem celá já, plno myšlenek a pak to sotva dává hlavu a patu, ale prostě jsem to sem chtěla napsat a vlastně proč bych nemohla, je to můj blog. 😀 Ale teď zpět k tomu výletu.

To takhle byl jeden z lednových víkendů a já trávila svůj čas v rehabilitačním ústavu. V neděli nejsou žádné procedury ani cvičení, mělo by se odpočívat a načerpávat síly na další týden, ale upřímně tohle mi moc nejde. 😀 A tak jsem byla moc ráda, že mi dorazí návštěva. Ano ano, v tento den je zde případně prostor pro návštěvy a já se jí už nemohla dočkat. Navíc k mému překvapení jsem byla rovnou unesena z Kladrub a navštívila jednu vyhlídku. Sice bylo zamračeno, ale to jí na kráse vůbec neubralo. Fotku z tohoto dne bohužel nemám, ale vrátila jsem se sem a navštívila toto místo i v létě. Dá se sem přijet i autobusem, zastávka je od vyhlídky vzdálená asi 400 m a z Prahy sem jezdí, i když ne moc často autobus číslo 390.

A teď schválně, kdopak ví, copak je to za místo ?

Ano, jedná se o vyhlídku na přehradu Slapy v Rabyni (autobusová zastávka Rabyně, Stromeč). Místo má však i parkoviště, které je hned naproti vyhlídce, takže pokud vyrazíte autem, stačí pak jen přejít nebo v mém případě dotlačit mne přes silnici a mohla jsem se kochat výhledem. Jsou zde i místa k sezení a malé občerstvení, ale to bylo během mé zimní návštěvy zavřené. Vzhledem k tomu, ale že teplota byla pod nulou a neděle, tak se tomu nedivím. Funguje jen v létě či při hezkém počasí. Jako vůbec se mi nechtělo zpět, ale vzhledem k brutální zimě to nebylo na dlouhé vysedávání. Přesto jsem zde vydržela na první světýlka a užívala si hezkého výhledu.

A i když mi málem umrznul zadek, byla jsem fakt šťastná, že jsem na výletě. Díky tomu, jsem začala postupně zjišťovat, že je plno míst, který je dostupný i pro lidi s handicapem, navíc například s kartičkou ztp nemáte jen možnost parkovat blíže vchodu nebo mít snížené vstupné či jízdné, ale málokdo ví, že si může například zažádat i o výjimku na puštění do zákazu vjezdu a podívat se na místa, kam se vyškrábe jen zdravý člověk. Takovým příkladem byly i mé výlety na Šumavu či Valdštejn. Díky udělenému povolení u Lesů ČR jsem se dostala až k hradu a mohla vidět i otevřené dveře na Pancíři.

Žádná velká věda, stálo to jen trochu googlení a pár emailů. 😀 A pak při focení zahodit berle či se postavit z vozíku a vydržet stát pro fotku. 😀 Možná byste ocenili fotku, na které sem já. Ale upřímně ty místa jsou tak nějak hezčí, beze mne. 😀 Takže mi fakt musíte hold věřit, že jsem tam opravdu byla. 😀

Pár lidiček se mě tu ptalo, jaké jsem měla léto či Vánoce a přejí mi štěstí, zdraví, lásku atd v Novém roce 2024. Prvně děkuji a též všem přeji jen to nej a teď něco málo k tomu aktuálnímu…

Jak jsem již na jeden komentář odpovídala, léto bylo bolavé. V srpnu jsem podstoupila další operaci kolene a není to ani půl roku a už mi hrozí další, zrovna čekám, co mi k výsledkům MR řekne pan doktor, takže zatím ani nemohu nic určitého říci. Každopádně si říkám, že si příští Vánoce nebo další narozeniny musím přát nejen štěstí, zdraví, lásku, ale žádnou operaci v novém roce! V červenci 2024 budu slavit pět let a zatím se mi toto přání neplní. Tak snad příští rok? 😀 Každopádně zpět k hezkým věcem. Néé celé léto stálo za starou belu, vlastně i přesto všechno bylo fajn.

Například moje narozeniny byly super. Moje kamarádka slavila ten den čtyřicetiny a já čtyři roky! 😀 Oslavily jsme to jako každý rok od mé nehody spolu a já měla velkou radost, že jsme se opět sešly a z krásné kytičky a tohodle originálního dárku. Dostala jsem čtyři balónky. 😀 Vcelku sranda zavěsit je na berle a jít s tím po městě domů. 😀 Naštěstí mi neulítli a mohla jsem je pak darovat mým malinkým neteřinkám, který z nich měly ještě větší radost. 🙂

A vlastně i podzim byl fajn a to i přestože jsem byla skoro deset týdnů po operaci, zúčastnila jsem se super kurzu kreslení. Z toho jsem byla taky strašně nadšená. Nikdy jsem kreslit neuměla. Když mě moje neteř požádá, ať ji nakreslím koně většinou z toho vyjde nějaký psovelbloud. 😀 Né fakt nepřeháním. Každopádně hned první den jsme měli za úkol nakreslit portrét. Vybrala jsem si fotku jedné holčičky. Hodně lidí na kurzu si vybralo známou osobnost, ale mě zaujala tahle fotka a tak jsem se jí rozhodla nakreslit. Můj první pokus vypadal fakt vtipně, ale na konci kurzu jsem byla sama překvapená, co jsem zvládla. Daný portrét jsme kreslili znovu a světe div se, i můj obrázek vypadal jako člověk. Musím říct, že jsem se zde dozvěděla i zajímavé informace o fungování mozku. Uvědomila jsem si, že lidé například ztrácí postupně jak dospívají fantazii a kreativitu, řídí se víc logikou a vše začínají hodnotit, což je hrozná škoda. Vidí věci jinak a to se promíjí poté i do snahy něco nakreslit. V hlavě mají nějakou představu, jak by měl obrázek vypadat, ale pak to nedokáží zrealizovat a často ztratí motivaci pokračovat. Člověk má vše dělat pro radost a ne pro výsledek.

Sami posuďte mé zlepšení. Upřímně i kdyby žádné nepřišlo, bylo super jen tak si pár hodin malovat.

Mám furt na čem pracovat, ale je to až neuvěřitelné, co se můžeme naučit, pokud jen trochu chceme a rozvíjíme své schopnosti. Takže příště třeba začnu hrát na klarinet, kdo ví? 😀

Mějte se pěkně a zase někdy ahoj. A děkuji!