Kačka se chce taky vypsat XLVI

Tak jsem doma. Do teď mě ráno ségra vyzvedávala a trávila jsem čas u ní, kde o mě bylo skvěle postaráno. Bohužel ji poslední dny není úplně dobře, tak jsem řekla, že zůstanu doma. No ale nebojte, zvládlo se to. Moc chci hlavně poděkovat všem, kdo mě v této době navštívil a pomohl mi. Moc si toho vážím, protože to pro mě nebylo lehké ani fyzicky ani psychicky. Nejen, že mě všichni rozveselovali, ale každá návštěva mi donášela jídlo. 😀 Nějak se totiž rozkřiklo, že to je nejvhodnější dárek pro mne. 😀 Koukejte, jak mě všichni rozmazlovali:) To bylo fakt bájo.

No těch fotek jídla bych mohla zveřejnit opravdu hodně, ale jelikož začínám mít z toho hlad, tak raději přejdu už k tomu, jak jsem doma po operaci fungovala. Jedna z věcí, co jsem opět nedokázala, bylo dostat se do vany, tak jsem s pomocí moji kamarádky Lůci a berlí dostala alespoň na vanu. I když ono by to možná i šlo, ale bála jsem se, že bych tam uvízla, protože by mě nevytáhla. 😀 Umyla mi vlásky, a jelikož jsem vypadala zase jako člověk a ten den bylo krásně, tak mě na vozíku vyvezla na kafíčko. Jinak pohybování na vozíku doma není tak náročné jako venku. Je totiž rozdíl mít vozík obyčejný nebo elektrický. A já mám samozřejmě obyčejný, u kterého musím zapřáhnout ruce, abych se někam dostala. Doufám, že budu mít z toho alespoň svalnaté ruce. 😀 No i když asi spíš ne, protože už po pár metrech dosti bolí, takže jsem ráda, že mě Lucinka veze. Sama bych vážně nikam nemohla jet, takže děkuji Luci.

Na fotce vidíte mou super ortézu, kterou jsem dostala už v HK, v lékařské zprávě z Chrudimi mám uvedeno, že ji nemám sundávat, proto se s ní i koupu. Já vlastně moc informací nedostala, tak se řídím dle dané zprávy. Musím se přiznat, že jsem byla trochu nesvá, že stále nevím, co mi vlastně s kolenem dělali a jestli je vše ok. Pustili mě ve čtvrtek a na kontrolu jsem měla jít až ve středu. Naštěstí je sestřička od pana doktora, který mě operoval, naprosto zlatá. Dosti mě uklidnila, že kdyby to víc bolelo, či to bylo šíleně nateklé, tak ať s tím jedu do nemocnice na případnou punkci, ať nečekám na ordinační hodiny ambulance a kontrolu u nich. No jo, ale já ten práh bolesti už mám úplně někde jinde. Jak poznám, kdy už to je na nemocnici? Koleno oteklé je dost, ale mám někam jezdit? Takhle nad tím uvažuji pár dnů, až jsem si řekla, že to do příštího týdne vydržím. Ve středu mě tam moje dobrá kamarádka Evička zavezla a já se od pana doktora dozvěděla, že je prý vše normální, ať už bolest či otok nebo nemožnost ohybu, že je velmi brzo po operaci. Dále mi podrobně vysvětlil, co vše mi dělal, za to jsem byla moc ráda. Kromě plastiky předního křížového vazu zasahoval i do chrupavky a v rámci meniskopie i do obou menisků. Při tom mi však, ale prozradil, že prý měl jeden krušný moment při operaci, že narazil na ty moje kovy v noze, myslel si, že je mám už vyndaný. Nějak nechápu, jak na to přišel, já nic takového neříkala, takže mne ta jeho poznámka trochu vyděsila, ale pak mě uklidnil, že si s tím poradil. Je to ale fakt profík, takže snad je vše, jak má být. V propouštěcí zprávě z nemocnice je dále uvedeno, že nesmím cvičit, tak si ještě ověřuji tuto informaci a prý už mohu něco málo zkoušet, ale opatrně. S informací, že na další kontrolu mám dorazit příští týden, že mi vyndá stehy a po přání hezkého dne se loučím.

Píšu to Markétce z křižovatky, kam chodím cvičit a ta má radost, že už můžeme něco dělat. Ráno totiž u mě byla, aby okoukla tu mou nožku a nemohly jsme dělat vlastně skoro nic. Do té doby jsem měla povoleno jen vertikalizaci do stoje, tak zkouším stát. Na fotce to vypadá dokonale že? Ale není všechno zlato, co se třpytí. 🙂 Není to vidět, ale jsem hodně na rukách a zároveň stojím děsně shrbená. Markétka se mě snaží narovnat, ale je to vtipné, protože něco narovná a něco jiného se pohne. Třeba ramena, pánev, jsem jak loutka. 😀 Každopádně mi zvládne udělat fotku, že jsem hezky rozvrstvila váhu mezi váhy. No dalo to zabrat, nejen tahle poloha, ale taky to vyrovnat 😀 Takže hned sedám. Po pravdě i před operací byl problém stát, to je nejhorší. I když se mi s berlemi dařilo něco málo ujít, tak stát na místě nevydržím ani půl minuty:( I chvíli sedět je mazec, to se ozvou i záda, ale furt lepší než stání. Nej poloha pro nožky je jejich natažení v leže. Jenže to se nedá vydržet, když byl člověk jako já tak akční. Nebaví mě to a hlavně nohy velmi rychle ztuhnou.

Co lze a musím stále dělat je masírování jizev, některé mají tendence zapadat a můžou tím omezit pohyb. S danou operací, i když byla dělaná jen laparoskopicky, mi jich pár přibylo, aktuálně jsem na 53. Dále si musím každý den opět píchat injekce do břicha na ředění krve, takže mám zase samé modřiny a boule. Opět nic nového, takže to mne nemůže rozhodit, ale co jo, je tohle.

Jirka má na fb příspěvek o holčině, které amputovali nohu v kyčli kvůli nějaké zákeřné bakterii. Nedá mi to a sama sdílím na svém fb po přečtení jejího příběhu. Strašně mě to zasáhlo a musím o ní a i o mně přemýšlet, jak málo mi chybělo a také by mi ji amputovali ve stejném místě. Moje tělo si však s bakterií za pomocí antibiotik, antimykotik a několika operací poradilo. Měla jsem sakra štěstí, že jsem o nožku nepřišla. Ona ale takový štěstí neměla. I když je to jiná situace, úplně mě z toho mrazí.

Takže jsem fakt ráda, že ji mám. Ale nebudu lhát, i přestože bojuji, občas mi blikne hlavou nějaká černá myšlenka, je to tím, že všechno tak trvá. V nemocnici jsem si naivně myslela, jak už budu chodit a ono prdlajs. Navíc je na palici, že něčeho dosáhnete a jednou operací jste zase zpátky. A když vidím, jak Jirka brázdí na koloběžce, na kole, bruslích, plave, skáče a chodí, tak se přiznám, i když mu to moc přeji, že mu závidím, že to dokáže. Takže se za to omlouvám a taky za to, že jsem si občas vzdychla, když to bolelo nebo řekla nahlas své obavy ohledně nefunkčnosti.

Na to si vzpomínám, že Jirka jednou při mém vzdychání prohlásil, že existují lidi, kteří si nohu nechali uříznout, aby mohli fungovat. Asi nebylo dobré fňukat přímo před ním, ale i tak mi to přišlo naprosto zcestný. Bojuji o ni takovou dobu a pak bych ji řezala? Vím, že to je na hlavu a taky vím, že to nemyslel nějak blbě, ale i přestože on o nohu přišel, byl více méně funkční už za pár měsíců a mohl i nastoupit zpět do práce. Já nejsem ani po roce a půl a dlouho ještě nebudu. Vím, že ho trápí, jak na tom jsem. Dává si tu nehodu nesmyslně za vinu, protože to byl jeho dětský sen, si koupit motorku.

Ale na rozdíl od něj díky tomu, že tu nohu mám, mám naději, že chodit budu. I když to třeba bude za 2, 3, 5 nebo bůhví kolik let, tak prostě budu. Většinou, když mě přepadne takováto skuhrající nálada, tak se hned hecnu do cvičení, což je mimo jiné i dnes. Takže i když to sotva jde, zkouším na posteli přitahovat špičky, poté pokrčovat koleno a posouvat různě nožkou. Mám radost, že se to trošku hne. Ještě před pár dny to nešlo vůbec.

Proto se těším do Kladrub, kde mě víc rozhýbou. V nemocnici, den po operaci kolene mi zrovna volala paní primářka, jak jsem na tom, jestli budu moci 24.9. nastoupit. Tak jsem ji to odsouhlasila. Původně jsem myslela, že tam budu dříve, ale domluvily jsme se, že bude lepší počkat po operaci. Každopádně jupí, můžu balit. Akorát jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, vzhledem k nemožnosti návštěv a vycházek. Snad mě rovnou po rehabilitaci nepošlou do cvokárny. Být tam tři měsíce nebude úplně švanda, ale jelikož tam jedu již podruhé, vím co čekat a také věřím, že tam poznám další fajn lidičky jako loni. Balím si ale pro sichr plno knížek, a to dokonce i v angličtině! Po tom, co se Jirka odstěhoval, jsem se hecla a začala jsem na ní makat. Dobře mi to zaměstnalo mozek. Navíc jsem objevila super věc. Existuje tzv. zjednodušená literatura, tak jsem si koupila od každé úrovně jednu knížku. Vybrala jsem si knížky, který mě zajímají a baví a vyloženě doporučuji, protože to je základ úspěchu. K čemu by mi bylo číst články, které mě nudí? To bych to vzdala hned, když by mi to nešlo. Každopádně jen knížky nestačí, stahuji si mé oblíbené seriály v originále s anglickými titulkami a rovnou jsem si přesměrovala moje hodiny angličtiny na online hodiny. Super tak to se tam snad nudit nebudu. Nejen, že budu cvičit, ale budu se i zdokonalovat v angličtině. Moc mě to baví a doufám, že budu schopná se někde domluvit, až budu moci vyrazit na cesty.

A v závěru než se s vámi rozloučím musím zmínit ještě jeden vtipný den. To se takhle jako obvykle pohybuji po bytě na vozíčku a co se mi nestane. Zahákla jsem se vozíkem o nohu stolu. Vůbec nechápu, jak se mi to podařilo. Bylo to tak absurdní, že jsem chytla neskutečný výtlem. Berle byly samozřejmě u koupelny a já při snaze o vyproštění jsem táhla stůl za sebou. Jelikož nemůžu chodit, tak mi nezbývalo než zavolat ségře, ať mě přijde zachránit. Ještě že byl telefon v kapse, a že ona bydlí naproti a byla doma. 😀 Natočila mě, ale ty první pokusy než přišla byly lepší, bohužel jsem to nezvládla ponořená do smíchu a bezmoci natočit, ale přibližně takhle to vypadalo. 😀

Jinak ten den se mi neskutečně dařilo. Kromě toho zaseknutí se mi ještě podařilo převrhnout talíř. No jo ono se to občas stane, že mi něco upadne. Sice jsem jemnou motoriku s rukou rozcvičila, ale je tam omezení hybnosti v zápěstí a síla v ní taky ještě není taková jako dřív. No co dodat, jsem vážně šikovná. 😀 Naštěstí jsem to stihla zhltnout a spadly jen kosti.

Tak jo pa a příště třeba pošlu pozdrav z Kladrub. No uvidíme.