Kladruby I (prosinec 2020 – únor 2021) – první část
Tak jo je to tady, píšu zase a vracím se dosti zpět, ale myslím, že se jednalo o zajímavou zkušenost, proto se chci o ni s vámi podělit.
Byla jsem jen necelý měsíc doma po propuštění z Hradecké nemocnice a zvládala jen pár kroků o podpažních berlí. Proto po příjezdu do Kladrub jsem vyfasovala vozík a po chodbách se z počátku pohybovala hlavně pomocí něj. Ale každým dnem se můj počet kroků zvyšoval a zvyšoval, až jsem začala zkoušet na některé terapie chodit, začala jsem s těmi, kde se neposilovalo, ale právě sedělo či leželo. To bych totiž asi jinak neodešla. 😀 Každopádně úplně první krůčky byly jen na jídlo do jídelny, kde to bylo i velmi praktické, poněvadž vozíků se najednou do výtahu tolik nevešlo, ale s berlemi jeden malej hubeňourek neměl většinou problém hned na poprvé. 😀 Od výtahu bylo potřeba k mému stolu asi jen deset kroků. Takže pohoda. Vozík se postupně odkládal a využití měl jen ven a nebo na večerní koupání či čůrání. Vzhledem k tomu, že člověk bývá rozespalý a já jsem měla nohy navíc vždycky hrozně ztuhlý a než se trochu rozhodly spolupracovat chvíli trvalo, tak jsem do koupelny jezdila. Když ale ještě večer zbyla nějaká ta energie, tak jsem se zkoušela procházet po chodbě a počítala si jednotlivé metry nebo zkoušela přidat na rychlosti. Tady můžete okouknout, jak si to vcelku rychle štráduji. 😀
V Kladrubech jsem však dokázala natolik rozhýbat ruku, že jsem se již dokázala po třech měsících opřít o berle francouzské. I přestože to bylo náročnější a zase jsem byla pomalejší a zvládala méně kroků. Musím říct, že to byla úleva, poněvadž jsem již měla pěkně odřené podpaží. Zásluhu na tom však měla i rehabilitace v Hradci, kde jsem měla každý den půlhodinový blok s vlastní ergoterapeutkou. Tu jsem v Kladrubech neměla, jelikož oproti HK je zde mnohonásobně více pacientů a tolik zaměstnanců nemají. V tomhle ohledu byly skupinové cvičení pod dohledem ergoterapeutky a možnost cvičit s různými pomůckami.
Kromě různých míčků, modelíny, špendlíků a dalších maličkostí jsem si hlavně hrála s těmihle dřevěnými pomůckami a různě zkoušela pohybovat rukou. Zde je pro ukázku video, jak mi to šlo nebo spíš z počátku moc nešlo. 😀
Kromě foto a videa výše jsem měla ještě další procedury a to:
Tato terapie má regenerační a léčebné účinky díky působení magnetickému poli. Na tuto proceduru jsem se těšila kvůli slibovanému zmírnění bolesti, zlepšení pohyblivosti a celkové rychlejší regeneraci. Při proceduře jsem vůbec nic necítila, očekávala jsem třeba nějaké vibrace, ale nic. 🙂 Prostě jsem jen seděla a většinou proceduru prokecala s jinými pacienty.
Upřímně, když jsem na své kartičce s procedurami měla uvedeno uhličitá koupel, říkala jsem si, co to asi bude. Vůbec mě nenapadlo, že budu ležet oblečená v nafouknutém pytli. Koupel je prý prospěšná pro cévní oběh a působí relaxačně, ale není příjemné při lezení z pytle ten oxid vdechnout. 😀 Určitě jsem nebyla jediná, komu se to omylem stalo. 😀 A co vím, též sem nebyla jediná, která si vzala na první den plavky a trochu zděšeně koukala, když mi bylo řečeno, že je nebudu potřebovat. 😀 Každopádně slovo koupel je opravdu matoucí. 😀
Noha byla zavěšena a prováděly se pohyby dolů a do strany. Při prvním pobytu jsem neměla žádnou zátěž, ale byla možnost si to ztížit a zavěsit si pár kilo a posilovat.
Po zavrhnutí kovodílny a truhlářské výroby jsem si zvolila keramiku, za účelem procvičení ruky. Hníst hlínu bude super pro ni. Každopádně jsem to spíš brala jako relax, neočekávala jsem, že něco skutečně vyrobím. 😀 Na keramice jsem byla možná jednou a to kdysi dávno na základce, kdy jsem zkoušela něco upatlat, takže jsem z počátku opravdu jen hnětla hlínu, či jen vykrajovátky po rozválení něco vykrajovala. Na tom se totiž nedalo nic zkazit 😀 Blížili se Vánoce, takže každý vyráběl svícny, andělíčky a nějaký ty dárečky. I já se o něco pokusila, každopádně z počátku to byla fakt katastrofa, ale upřímně pár jedinců bylo tak šikovných, že by se tou výrobou mohly živit. Můj první andělíček byl trošku retardovanej. 😀 Radost přesto doma udělal. Každopádně se často stává, že se někdo ségry ptá, když ho na poličce uvidí, jé to jsou děti šikovné, že udělaly takového andělíčka, kolik jim je, 5 že? 😀 No smějeme se tomu dodnes.
Když nepočítám motodlahy na koleno a kotník, které jsem měla i doma či v HK, tak poslední procedurou byl samotný cvičební blok. Vyfasovala jsem nejlepší fyzio z Kladrub. Klárka je nejen moc šikovná , ale i moc hodný človíček, není divu, že se z nás staly kamarádky. Jsem za ní moc ráda. A teda i přestože jsem dost věcí nehodou ztratila, tak spoustu skvělých věcí a lidí mi do života přišlo. Moc za to děkuji.
Samozřejmě i mezi pacienty jsem potkala super lidičky. Třeba Honzu, který nám po večerech promítal nějaký ten filmík na projektoru nebo vytáhl nějakou tu stolní hru. A jelikož byly povolené vycházky, tak jsme občas zajeli i třeba do Vlašimi taxíkem do kavárny či večeři s pár lidičkami a nebo dokonce jednou s Péťou do kina. Škoda, že s ní jsem se seznámila týden před jejím odjezdem. Postupně člověk ztrácí kontakt, s některými si ale dodnes nejen napíši, ale i osobně se rádi vidíme. Každopádně první pobyt oproti dalším pobytům zde byl hodně o návštěvách, jelikož každý víkend za mnou i přes tu dálku někdo dorazil. Moje super kamarádky tady dokonce v místním penzionu zůstaly přes noc, a tak jsme si mohly udělat malý mejdlo. Ale víte jak do deseti doma! 😀 Teda v mém případě na pokoji. A no mejdlo spíš takový babský spolek ukacaných holek s nějakými dobrotami a čajem. 😀 Ale nej mejdlo ever! Díky holky.
Vím, že jsem s psaním pozadu, ale zkusím to dohnat. Ale nějak furt nemám čas. Blbá výmluva, vím. 😀 Jinak se mám vcelku dobře, neustále rehabilituji, občas výletuji a postupně si plním svoje sny. Jeden zrovna právě teď. Ale o něm někdy příště. Jen prozradím, že mám svůj Bucket list, je hodně dlouhý, protože tam jsou úplné drobnosti, ale i třeba vcelku náročné záležitosti, ale postupně podle něj jedu. A kdo ví, kam až to dotáhnu. Kromě namalování obrazu, tam je třeba napsání knihy, žít několik měsíců v zahraničí, paraglading, hodně cestovatelských snů třeba právě ten můj vysněný Nový Zéland, vyškrábat se tam po svých na nějaký kopec, strávit Nový rok na pláži, naučit se španělsky nebo se znovu zamilovat. Držte mi palce. Jestli si to splním, určitě o tom napíšu. Opravdu hnusné počasí a bolesti kolene a úponů mě dnes donutily odpočívat. Jako nic moc den, ale pro Vás trochu výhra :D, protože mě to donutilo relaxovat a vrhla se konečně na článek a dopsala to. Tak tady je. Přeji všem hezký den. Káťa.
PS: Příště pokračování v Kladrubech nebo možná nějaký ten výlet, no uvidíme:)
Ahoj Kači, mooooooc velké díky za krásný a bohatě ilustrovaný článek. Vynikající je, že jsi v něm hodně pozitivní, i když to, co popisuješ, mi popravdě nahání husí kůži. Je fajn, že i přes tu neskutečně dlouhou dobu od úrazu a navzdory všem těm životně-fackovacím epizodám pořád bojuješ. To první video s berlemi dokonce působí jako že jsi už za skoro za vodou.
Věřím, že s takovým přístupem se ti tvé veřejné i tajné plány rozhodně splní a do neúrazového života se vrátíš mnohem silnější, než je většina z nás zatím „zdravých“.
Jinak chápu, že sepisování deníčku může být někdy kapku opruz a klidně nám, prosím, o sobě průběžně dávej vědět třeba i nějakou úspornější formou. Znáš to, každý miluje happy endy, ty si ho rozhodně zasloužíš, a my bychom u toho tak nějak chtěli být také.
Tak zatím čauky a ať se daří!