Kačka se chce taky vypsat I

Nebudu psát den po dni, nebudu dny číslovat, možná někdy nebude jasný, co je vlastně za den, přeci jen píši v přítomnosti minulost a teď určitě někoho i zklamu (omlouvám se předem), ale nebudu psát, kde jsem zrovna dnes nebo co aktuálně dělám (alespoň prozatím, i když nevím, třeba se možná omylem prokecnu 😀 ) Každopádně teď přece nemohu prozradit něco, k čemu jste se v Jiříkově blogu zatím nepročetli. To mu přece nemůžu udělat, vždyť by mu to zbouralo celou jeho dlouhou spisovatelskou kariéru 😀 😀 (malý vtípek). Ne, Vám to nemohu udělat, prozradit Vám konec našeho příběhu, co byste pak po večerech dělali? 😀

Nemohu Vám slíbit, že se budete tolik smát či nebudete brečet, budu psát, jak to cítím a uvidím, co vlastně vyplodím. Protože jedno vím, nejsem žádný pisálek a po pravdě, když bych někdy napsala knihu, tak by to byl spíš nějaký průvodce, protože miluji cestování a treky. Ale říkám si, že i kdyby tohle nikdo nakonec nečetl, že není vůbec špatný se ze všeho vypsat, navíc můžu ukázat můj pohled na věc…

Tak tedy jsem Kačka Švihálková a dne 26. 7. 2019 se mně a mému muži stala nehoda. Po probuzení v nemocnici jsem byla trochu omámená léky a popravdě díky otřesu mozku mám hodně věcí v mlze. Každopádně jsem ráda, že si nehodu nepamatuji, bůhví jak bych na tom teď byla… Dlouho jsem odolávala kouknout na fotky z bouračky, bála jsem se, že se mozek probere a vzpomene si, naštěstí se zatím nic takového nestalo…

Když si fotku z nehody prohlížím, uvědomuji si, že je totiž opravdu příšerná. Vyvolává ve mně smíšené pocity, protože prvně si všimnu naší motorky, válející se helmy a toho červeného fára na padrť. Doufám, že člověk v tom autě je v pohodě, ale snad by měl, naše zranění byla prý nejvážnější. Poté si všimnu toho kamionu a říkám si, sakra vždyť jsme mohli skončit pod ním! A v tom okamžiku si uvědomím, jaké nehorázné štěstí jsme měli, že žijeme a že máme jeden druhého.

Od rodiny jsem se dozvěděla, že jsem po nárazu chvíli vnímala, že jsem dokázala říci své jméno a první, co mě samozřejmě zajímalo, jak je na tom můj Jiřík. Bylo mně řečeno, že je ok a leží pár metrů za mnou. Moje zranění kvůli bezvědomí a velké ztrátě krve byla vážná – život ohrožující a prý pro mě měl letět dokonce vrtulník, ale byl zrovna daleko a tak se jelo do nemocnice „rychlejší“ sanitou.

Teď si tak říkám, týýý jo nikdy jsem vrtulníkem neletěla, to mohlo být žůžo:D Ale jelikož mám okno, tak by mě možná štvalo, že bych si z toho „zážitku“ nic nepamatovala:D

Nevím kolik bylo hodin, vlastně nevím, zdali bylo ráno nebo večer, když mě doktor na jipce řekl, že jsme měli s manželem nehodu. Slyším, jak říká něco o amputaci a nechápu, co se děje. I přesto, že nejsem schopná pohybu, nohy jsem zdravou levou rukou nahmatala. Takže mě to hrozí nebo co? Jsem hrozně vyděšená a v tuhle chvíli sama. Myslím na Jiříka a bojím se o něj. Únava a opiáty ale zafungují a já celá zmatená usínám a ihned zapomínám, že u mě nějaký doktor vůbec byl.

Další dny si již pomalu vzpomínám, že mě naše rodina navštívila, ale nejvíce si vybavuji moji mladší ségru Páju, která za mnou jezdila každý den! Když si představím, co všichni museli prožívat, tak je mi zle. Když jsme nedorazili na oslavu a nebrali jsme ani jeden telefon, nevěděli, co se děje, jaký museli mít strach a pak se to dozvěděli…

Po přesunu z jipky zjišťuji, že doktor mluvil o Jirkovi. 🙁 Brečím a nevnímám bolesti, které mi pulzují v noze. Teď mě bolí srdíčko. Hrozný pocit, že se nevidíme, že se nemůžeme obejmout a být v tuhle dobu spolu. Byli jsme od sebe jen pokoj, ale mě přišlo, že byl míle daleko.  I přesto, že mě každý tvrdil, že má zranění byla vážnější, mě to tak nepřišlo, mě kromě kosti nic nechybělo. Poprvé jsme se viděli přibližně po týdnu, jelikož jsme byli oba upoutáni na lůžko. Jiřík však dělal úžasný pokroky a za tuhle krátkou dobu se dokázal přemístit na vozík. Jakmile to šlo, jel ke mně. Nikdy nezapomenu na tu lásku v jeho očích a štěstí, že mě konečně vidí! Tehdy mi došlo, že musím bojovat! Drželi jsme se za ruce a on nepřestával vtipkovat. Dodával mi neskutečnou sílu. Ale on si vždycky ze sebe uměl dělat srandu a to se mě na něm vždy líbilo. Chcete důkaz? Tady je. 😀

PS: 10 let staré foto, naše první společná dovolená 🙂

Tak co? Mám psát dál veřejně? Mám toho totiž dost na srdci i na jazyku…