Kačka se chce taky vypsat XVIII

Mám psát nebo nemám psát dál? Nějak se to ve mě pere, na jednu stranu je fajn se ze všeho vypsat, ale mám se furt hrabat v minulosti? Chtěla bych psát o přítomnosti, jak jsem se dneska třeba při obědě nasmála či o dalších hezkých věcech, který se mi dějí v této pro mě nepříliš pěkné době, ale to mám ty poslední měsíce jen tak přeskočit? To asi nedokážu. Vracím se tedy tam, kde jsem skončila,…

Alespoň vám ukáži, jak bojuji dál. 🙂 Tak tedy zpět do října 2019 a do rehabilitační kliniky v HK:

Kamarádky z práce Léňa 1 a Léňa 2 se za mnou znovu chystaly a jako obvykle se ptaly, co mi mají přivézt. Tak jsem je poprosila, zdali by mi přivezly Jiříka, že to je jediný, co potřebuji. 😀 Viděla jsem se s ním totiž jen jednou týdně, takže se mi moc stýskalo. Mrzelo mě, že se za mnou víckrát nedostal. Byla jsem proto moc ráda, když mi moje přání splnily. A dokonce přivezly ještě Rozinku, to je miminko Léni 2. Ty mi dají, že je takhle čísluju, ale jak je jinak rozlišit, když nechci uvádět příjmení, že? 😀 Malá je moc roztomilá, koukejte. A u tety Kačky se jí obzvlášť líbilo, vůbec nebrečela.

Kvůli ruce jsem se dosti bála, abych ji udržela, ale naštěstí byla lehoučká jako peříčko a hlavně se nevrtěla. 😀

Kromě plínek a hovínek se s holkama začneme bavit i o práci. Ptám se, jak to tam beze mne zvládají a prý tam je docela chaos. Mám se, co nejdříve vrátit, ať to tam má zase nějaký řád. 😀 A zítra se prý koná dobročinná pekárna. Jen pro vysvětlení: Firma, ve které pracuji, párkrát do roka uspořádá takovou bezva akci, která spočívá v napečení dobrot a jejich následnou koupí zaměstnanci s tím, že výdělek jde na dobrou věc (poslední příspěvek šel na malou holčičku s nemocí SMA). A tentokrát se rozhodlo, že výtěžek půjde nám. Když jsem se to dozvěděla, odmítla jsem, jelikož jsou lidi, kteří potřebují korunky víc než my (právě třeba ta malá holčička), ale kolegyně mě nakonec přeargumentovaly, že to pro nás chtějí udělat, a že se nám ty peníze budou hodit. Dojalo mě to a musím se přiznat, že měly pravdu. Jen ta Jirky noha je pekelně drahá. A to ji bude kupovat párkrát za život, jelikož její životnost je prý šest let. Holky pak napadlo, že by bylo dobrý překvápko, kdyby se v mé práci Jirka ukázal. Nejdřív se cukal, ale nakonec jelikož stejnak neměl dopoledne nic v plánu, tak souhlasil. Léňa 1 se nabídla, že ho dokonce vyzvedne, přiveze a odveze. Nakonec si akci užil a velmi si to tam chválil. Prý na něj byli všichni hodní a dobře se najedl. Dokonce i kafčo dostal. No ten se měl. Děkuji drahé kolegyňky, že jste ho nenechaly umřít hlady. 😀 Sám chtěl něco přispět, ale pak si uvědomil, že ty kč jdou vlastně nám, a že v peněžence nic nemá. 😀 Tady koukejte, co si nabral za dobroty.

Mé drahé kolegyně, hlavně prý Lucka (na videu níže ta malá blonďatá slečna) pečlivě hlídala, aby každý, kdo půjde kolem, si něco koupil. Nikdo prý neměl šanci jen tak projít. 😀 Chudák kolega, kterého prý honila po schodech a pak sprdla, že se musí vrátit a něco přispět. 😀 Díky Lucinko, vím, že svou práci bereš vždy vážně. 😀 No ale chudákoj, vymstilo se jí to, když si koupila rakvičku, pokecala se šlehačkou. 😀 A nejen ona, osprchlo to i nejbližší kolemjdoucí. 😀

No co víc říct – velmi vydařená akcička. Moc děkuji všem.

Teď se ještě vrátím zpátky k Léňám, samozřejmě jsem jim musela předvést, jak si to mašíruji na berlích. Jirka mě pro jistotu jistil, furt jsem se bála, abych nespadla, přeci jen to zkouším pár dnů teprve. Tady je video. Na mne ale moc nekoukejte, to Jirkovi to tam sekne. 😀 Mám ráda, když se usmívá a nemrzoutí jako poslední dny.

Čas utíká velmi rychle, když se člověk dobře baví. Vždy mi přišlo, že sotva někdo přijel, po chvíli musel odjet, a to i přestože jsem s ním strávila i pár hodin. 😀 A jelikož je Rozinka opravdu malinká, musely se holky po mém představení loučit a jet domů. Jirka však, ale s nimi nazpátek nejel. Napsal mi totiž ještě kamarád, že by se chtěl stavit. Kuba psal, že dorazí kolem čtvrté. No jak to u něj obvykle bývá, přijel po páté. 😀 Po pravdě jsme si u něj už zvykli, a když ho vážně potřebujeme někde na čas, řekneme mu radši o hodinu dřív, než je třeba. 😀 Ale jinak je na něj spolehnutí a je zlatej. 🙂 Minule mě zachránil, když jsem po něm chtěla přivézt jeden rohlík. 😀 No ptal se, co potřebuji a já nic víc nepotřebovala, tak šel do obchodu a koupil opravdu jeden rohlík. Škoda, že nebyla doba koronaviru a nemusel platit kartou. To by mu v obchodě poděkovali. 😀

Bylo moc hezky, tak jsme šli ještě na chvíli ven a před budovou kliniky jsme si sedli na lavičku a povídali si. Jirka bědoval, že mu prdí protéza. Chtěli jsme to samozřejmě slyšet, no tak se prošel…:D Styď se Jířo, takhle na veřejnosti. 😀 😀 😀

Dostala jsem takový výtlem, že jsem to video omylem utla, všem se upřímně omluvuji. 😀

O víkendu se stavovaly i ségry. Pája dorazila samozřejmě s jídlem a Ája taky s jídlem a ještě teda s Terezkou. I ony mě vyvezly na sluníčko.

Díky tomu, že jsme se fotily a koukaly chytře přímo do sluníčka, měly jsme tam šílený ksichty. 😀 Ségra proto, než mi fotku poslala, tak ji suprově vylepšila. 😀 Takhle nám to sluší prý víc. 😀

Daný týden jsem však dostala obrázek, který byl ale naprosto dokonalý. Jedna milá paní mě totiž nakreslila. Jako předlohu si vzala moji svatební fotku. Je to naprostá bomba. Děkuji moc.

Všechny návštěvy se samozřejmě ptají, co je nového, a tak se rozpovídám. V pátek jsem absolvovala kontrolu na chirurgii. Už cesta tam byla sranda.

Z rehabilitační kliniky jsme jeli dva, a přestože jsme několikrát upozorňovali, že se máme hlásit u našeho lékaře na ambulanci už v osm hodin ráno, sanitka byla objednána na půl devátou. Po snídani jsme připravení na chodbě čekali, kdy dorazí. První sanitka naše nebyla, druhá též ne a tak, když přijela třetí po deváté hodině, tak jsme si říkali, že to už bude pro nás a ono také ne. 😀 Přibližně po hodince čekání jsme konečně vyrazili. Do nemocnice to je pouhých deset minut, takže no stres. 😀 Když jsme dorazili, tak nám na chirurgické ambulanci bylo řečeno, že našeho pana doktora odvolali k nějakému případu, že jsme měli dorazit dříve. 😀 Prý si máme skočit na rentgen a přijet po druhé hodině znovu. No bezva, to jsme mysleli, že stihneme alespoň odpolední blok cvičení. Pan sanitář šel tedy zavolat sanitku a kolega Petr, který ležel s Jirkou na pokoji, nám zašel mezitím vedle do kiosku pro výborný kebab. Možná bych měla zmínit, že to byl klučina, kterého Jirka vyfasoval po přestěhování od hlučného souseda a byl fajn. To jen, aby nebyl mylně zaměňován. 😀 Čekali jsme na odvoz u východu a najednou se ve dveřích objevil náš ošetřující lékař. Zeptal se mě, jestli nejdu náhodou za ním.  😀 Koukám jak ťululum, protože jsem ho málem nepoznala. Měl na sobě totiž vojenské oblečení. Tak jsme mu pověděli, že nám sestřička řekla, že máme přijet odpoledne a on že ne, že se převlékne a rovnou nás vezme, že operovat má až za hodinu. To bylo štígro.

Jelikož jsem prozatím zkusila berle jen párkrát, musela jsem jet na vozíku. To se mému ošetřujícímu moc nelíbilo a první, co mi v ordinaci řekl, jaktože jsem nepřišla o berlích? 😀 Tak jsem řekla, že mě to nebylo dovoleno, a že ještě nemám natrénováno, ale slíbila jsem mu, že příště už dorazím bez vozíku. Ve zprávě, kterou jsem od něj dostala, bylo uvedeno: Zlomeniny ve správné poloze, nezhojeno. No první část zní dobře, druhá už moc ne. Ale to se prý zlepší. Ještě mi řekl, že doufá, že přesun na další rehabilitace bude brzo, zmínila jsem se totiž, že i přestože už je skoro konec mého pobytu na rehabilitační klinice, tak stále nemám termín Kladrub. Prý mám případně zvážit jiný ústav, kdyby se to táhlo. Poté s poznámkou ať hodně jím a cvičím, že první půl rok je nejdůležitější, se s doktorem loučím. Jako hodný pacient ho poslouchám hned, dojím daný kebab a jedeme zpět na rehabilitační.

Původní plán propuštění byl 31.10. Jelikož jsem doufala v brzký přesun na další rehabilitace a kontrola v nemocnici byla 1.11., zdejší pan doktor mi zajistil prodloužení pobytu do 4.11. Za to jsem byla moc vděčná, protože by bylo trochu nesmyslné a dosti náročné, jet dvě hodiny do Kladrub a pak zase do HK a pak zase do Kladrub. V tu dobu jsem stále totiž doufala, že Kladruby budou, ale nakonec se přesun z lůžka na lůžko nekonal, ale dočkala jsem se. Ale teď zase předbíhám, tam ještě nejsem. Vracím se tedy zpět.

Půjdu tedy domů a budu čekat na termín Kladrub tam. Musím se přiznat, že jsem se bála, jak to zvládnu. Nedokázala jsem si představit, jak se dostanu do vany, jestli se dostanu do postele, která je s porovnáním nemocniční mnohem níže, to samé se týkalo toalety. Každopádně moje fyzio a ergo mi v tomhle dosti pomohly. Ta péče i přes mučení (mačkání jizev) byla naprosto skvělá, vážně doufám, až tu budu příště, vyfasuji je znovu. Prý si mě sem vezmou, až budu mít povolenou plnou zátěž. Takže po Kladrubech se sem opět vrátím. Dobré vědět, že vím, co mě čeká dál. 🙂 Ale znamená to, že to moje uzdravení opravdu potrvá,…

Poslední cvičební den jsem si zkusila vlézt do vany a posadit se tam na sedátko. Potřebovala jsem sice asistenci, ale zvládlo se to. Dále jsem vyfasovala katalog, ať se podívám, co by se mi hodilo za pomůcky. Tak jsem posílala Jirkovi, že tohle by se nám mohlo hodit, kdyby v noci nestíhal. 😀

Ale bohužel mi nebyl schválen. 😀 Nakonec jsem obdržela poukaz na zvýšený sedák na wc a berle francouzské, které jsem však kvůli zápěstí používat nemohla. Jelikož cílem bylo mě dostat, co nejrychleji z vozíku a být čím dál tím více na berlích, tak jsem ho ani nedostala. Navíc kdyby se o něj zažádalo, tak ho obdržím nejdřív za měsíc, to mi bylo k ničemu, když jsem ho potřebovala hned. Řekli jsme tedy, že ho z počátku půjčíme. Bylo však dosti komické, že jsem nemohla chodit, byla bez vozíku a měla berle, které mi byly v tuto chvíli k ničemu. Dobrý ne? 😀

I přes všechny prvotní obavy a strasti jsem se nakonec domů ale začala těšit. Po čtyřech měsících se tam konečně dostanu, to bude bájo. Rodinko připravte se, jednou se vyspím a jedu! Dobrou noc.