Jirku propustili a je doma. Noha mu postupně hubla a začala mu protéza plandat. Nic není však pro Pacholka problém, a tak řešení nalezl během chvíle a dokonce se nám pochlubil. 😀
Já se zase chlubím tím, že jsem pár vteřin stála bez držení. Zkouším to s chodítkem, kde se můžu hned zachytit, kdyby náhodou, takže neriskuji.
Jelikož jsem byla sama v pokoji, neměl mě, kdo natočit. Takže první pokusy nemám zdokumentovaný. Tohle je ani nevím kolikátý pokus. 😀 Tady teda tolik nemávám a stojím jen chvíli, ale stojím!
Zkouším to ve volných chvílích a po nějaké době už vydržím stát i tak dlouho, že stihnu zapózovat i na fotku. Pak ale padám jak hruška, sotva odložím telefon. Ještě, že tady jsou ty madla, kde se můžu chytit. Ale jsem čím dál tím lepší.
Další velkým milníkem bylo, že s chodítkem začínám jezdit sama, na jídlo už nemusím mít doprovod. Hurá. Čím víc chodítka a míň vozíku, tím líp. Moje fyzioterapeutka po mně ale chtěla nejen se posouvat, ale snažit se nožku přitom posilovat. Věřte, že jen přejití chodby mě dost vyčerpalo. 😀 Ale bylo to bezva, jezdit si alespoň takhle:
Dále zmínila, že bych mohla chodit na laser, který pomáhá jizvy zesvětlit, zmenšit či vyhladit, ale že se to musí doplácet. Řekla to tak, že mi přišlo, že to je strašně drahé. 😀 Takže, když jsem pak zjistila, že budu muset doplatit cca 80 Kč za jednu aplikaci, tak mě to trošku rozesmálo. 😀 Bohužel jsem se ale laseru nedočkala, než se o to zažádalo, tak doktor prohlásil, že už to nemá cenu, protože mě za chvíli pustí. To mě dosti zklamalo, docela jsem se na to těšila, co to udělá. Náladu mi spravil až další pokrok. Odpoledne jsem na posteli opět cvičila, a povedlo se mi zvednout pravačku zase o kousek výš.
Přemýšlela jsem pak, co bude dál. Když mě do rehabilitační kliniky přijímali, tak se mě ptali na cíl, kterého bych chtěla za ty tři týdny dosáhnout. Tak jsem řekla: „Dostat se na berle.“ A jelikož jsme se stále k tomu nedostaly, tak jsem se připomněla, že to chci vyzkoušet. Fyzio tedy souhlasila a další den jsme to zkusily. Musela jsem mít však podpažní berle. Kvůli omezení v pravé ruce jsem nemohla mít francouzské. První pokusy mi daly dost zabrat a vůbec mi to nešlo, jak jsem doufala. Z počátku jsem sotva udělala krok. Jistily mě raději dvě fyzioterapeutky, abych neupadla. Každý pokus byl ale lepší a lepší. Dokonce jsem si pak metry měřila a každý den ušla víc a víc. Tady mám vše zdokumentované. Děkuji Mirko, že si mě natočila. 🙂
A jakmile se to povedlo, a vypadalo to, že nespadnu, tak jsem se každé návštěvě musela samozřejmě pochlubit, takže za oplátku, že mi dovezli jídlo, jsem se předvedla. 😀
Už z chirurgie jsem byla zvyklá, že jsem měla nějakou tu návštěvu každý den. A bylo mi vcelku jasné, že to kvůli větší vzdálenosti v Kladrubech, nebude stejné. Takže jsem si všech užívala, dokud to šlo. Jeden den přijel někdo z rodiny a druhý den kamarádi. Různě se to střídalo, a díky všem mi to tak krásně utíkalo. Párkrát u mě byli i kolegové a kolegyňky z práce. Můj šéf se ke mně sice nedostal, ale poslal mi po nich krásnou růži.
Na oplátku jsem mu taky něco poslala. 😀 Navíc se blížily jeho narozeniny a kolegyňky zjistily, že sbírá hrníčky a dává si je na plot u chalupy. Tak mu každý z týmu měl dodat hrnek. Můj výtvor by zaručeně poznal, i kdybych se nepodepsala, protože byl velmi originální. 😀 Jirka ho měl za úkol rozbít pak slepit a dovézt. Doufala jsem, že bude na více kusů, ale on ho jen rozpůlil. 😀 No ono nakonec asi dobře, alespoň bylo místo na popsání. Snad se líbil. 😀
Je rozbitej a slepenej a já jsem polámaná a sešroubovaná. Hrníček to zvládnul a já to zvládnu taky. Hrnek již nebude stejný jako dřív a to já už také ne. Dobrou noc.