Po ranní kontrole lékaře zasílám do rodinného chatu a ségrám pokaždé nové informace. Změní mi léky na spaní. Stále nemohu pořádně spát. Spím totiž sotva pár hodin a víceméně spolu s bolestí zad je to jediné, na co si stěžuji lékaři. Dostala jsem při vstupním vyšetření jiné léky, protože jsem jim o daném problému již říkala, ale bohužel mi to nepomohlo. Nevím už jak se jmenovaly, bylo to něco na O. A tak mi vrátili zpátky lexaurin, který jsem brala v nemocnici. Oproti Jirkovi mám nějaký slabší bílý, on má růžový a ten je prý silnější. Tak tomu moc nerozumím, on si totiž nestěžuje, že by blbě spal na rozdíl ode mě. 😀 Né, že bych chtěla brát léky další, ale vyspat se potřebuji. Jak mám pak fungovat že?
Dále se dozvídám, že můžeme pomalu řešit, kam půjdu dál na rehabilitace. Při vstupní prohlídce mi byl paní doktorkou doporučován rehabilitační ústav Košumberk a nebo Janské lázně. Prý tam standartně zasílají žádanky. No začala jsem o tom tedy přemýšlet. Jánky jsem ale rovnou zavrhla, nechci lázně. Navíc je to tam samý kopec, jak bych to na vozíku dávala? Jsem hodně rozsekaná a potřebuji pořádnou péči. Košumberk zvažuji kvůli dostupnosti. Luže, kde se daný ústav nachází, je totiž blízko Prosetína, kde mají rodiče chatu. Ano je to to místo, kam jsme 26.7. nedojeli. Každopádně by to měli ke mně kousek, což by znamenalo spousty návštěv, to by bylo suprový. Tak ale od začátku jsem chtěla jít do Kladrub, jelikož se jedná o vyhlášené rehabilitační centrum, které patří mezi nejlepší a prý tam i dobře vaří. 😀 Nevýhodou však je, že to není úplně blízko. Jirka i hodně dalších mých kamarádů si myslelo, že se jedná o Kladruby nad Labem, které jsou známé koňmi. Dost všechny překvapilo, když jim říkám, že to jsou jiné Kladruby, a že cesta trvá skoro dvě hodiny z Pardubic. Další nevýhodou je, že jelikož je místo dosti žádané, tak je tam taky dobrá čekačka. Bavím se o tom se svou fyzio a ona mi radí, že pokud by si měla vybrat, volí Kladruby. Konzultuji to poté s rodinou a je teda rozhodnuto. Budou to Kladruby. Můj ošetřující tedy na mou žádost dá žádanku sem. Paní sociální pracovnice, která to má na starosti, mě ale varuje, že to zřejmě navazovat na můj zdejší pobyt nebude. Budu muset domů nebo do ldn. Cože jako mezi staré nemocné umírající lidi? To jako vážně nepůjdu. Sice nevím, jak to zvládnu doma, ale to radši domů. To víte, tři týdny letí rychle, takže mě za chvíli vykopnou. A déle v nemocnici na rehabilitační klinice být nemohu. Nějaká úplně na hlavu daná podmínka pojišťovny, proto je nutné již řešit přesun. Každopádně mě potěšilo, že si mě sem až budu mít povolenou plnou zátěž, vezmou znovu. Ale to může být bůhví kdy.
Poslední nepříjemná věc, která mi byla ještě doktorem sdělena byla, že mohu zapomenout na basket. Posílám tedy i tuto informaci do chatu. Jirka hned odpovídá a musím říct, že mě to zvedlo náladu. Díky němu to všechno dávám:
Ani můj ošetřující z chirurgie mi zatím neřekl, jak to se mnou bude, zdali budou či nebudou nějaké trvalé následky. Zatím mám moc omezení a noha je slaboučká jak moucha. Ale to se určitě změní, musím cvičit a posílit. A pak se uvidí, přece nebudu hned házet flintu do žita. Jsem teprve měsíc po poslední operaci. Navíc věřím svému muži. 😀 Pan doktor, který mě operoval tvrdil, že měl pacienta s podobnou operací a prý leze feraty. No do tohodle se pouštět nepotřebuji, ale chodit po horách bych chtěla, a skákat a běhat. Takže v hlavě mám cíl jasný, teď jen ať nožka a tělo spolupracuje.
Tak a teď jdeme cvičit. Můj rozvrh byl následující. Začínala jsem motodlahou na kotník, poté jsem měla cvičení z fyzioterapeutkou, kde jsem buď cvičila nebo mě fyzio mučila. To znamenalo, že mi promasírovávala jizvy, aby se uvolnily. Opravdu to nebyl žádný příjemný zážitek, navíc měla Nikča sílu jako bejk. 😀 Ale vydržela jsem to! Vždy se divila, že se u toho tlemím, protože na mě viděla, jak to je děsný. Ale přiznám se, že jsem občas sebou cukala a v obličeji jsem měla takový ten kyselý bolavý úsměv, ale nekřičela jsem, snažila jsem se to potlačit a jinak nepípnout. Po jejím cvičebním bloku následovaly další dlahy, a to na zápěstí a na koleno. Po této motodlaze jsem měla oběd. To bylo obvykle rychlé, jelikož se to nedalo jíst. Většinou jsem do toho jen trochu ďoubla a jelo se zpět na pokoj. Po obídku jsem měla blok s ergoterapeutkou, která mi dávala různý cvičení na ruku a kolem 14h jsem měla opět svou fyzio, s kterou jsme cvičily chůzi v chodítku. No chůze, tak se to nazvat nedá, furt to bylo spíš takový popojíždění a odtlačování, ale potřebovala jsem být, co nejvíc v této poloze, jelikož si tělo pořádně odvyklo stát. A jelikož byla tělocvična otevřená do tří hodin odpoledne, měla jsem vždy ještě cca 45 minut času, takže jsem buď cvičila sama a nebo šla na solux. To bylo takové nahřívání zad, které mi po mém fňuknutí, že mě bolej, hned moje fyzio domluvila. Díky tomu mi to vnuklo nápad, že jsem dříve měla doma takovou elektrickou dečku, která mě hřála do zad a to dosti uvolňovalo. Jirka tedy neváhal a hned nějakou objednal a byla mi přivezena.
Od té doby jsem solux už nepotřebovala, a raději chodila do fitka posilovat ruce nebo nohy. A tady je pár foto ze cvičení.
Tejpy, které vidíte na fotce, jsou na té velké jizvě. Cílem bylo ji trochu vytáhnout, aby nebyla zapadlá. Stříhal je Jirka. 😀 Moje fyzio ho zaúkolovala, aby se nenudil. 😀 Jinak v tomto cvičení stlačuji daný overball proti sobě.
Zde se cvičí s thera bandem (oficiální název pro tu oranžovu gumu). Levou nohu posouvám doleva. Není to úplně lehké proti odporu. Každopádně bych správně měla poté vyměnit nohy, ale tou druhou mi to ještě nejde.
Tady pouze zvedám nohy nahoru. Levá, pravá, levá a pravá….Když je pravá skrčená, tak zvednout jde. Nataženou ji nezvednu. 🙁
Nohy jsou zavěšené a dávám je od sebe a k sobě. Není to tak náročné, tím že jsou nohy ve vzduchu. A tady je ještě video.
A zde mám důkaz o daném mučeníčku. Achich ouvej. 😀
Toto je motodlaha na ruku. Umí buď rotace ruky zleva doprava nebo poté zvedá zápěstí nahoru či dolů. Každý den jsem se snažila dostat o pár stupňů dál a měla vždy radost, když se to povedlo.
A na videu můžete vidět, motodlahu na kotník. Uměla též rotace nahoru dolu nebo doleva doprava.
A tady to byl posilovač rukou. Sem jsem chodila doprovolně, právě většinou po všech cvičeních, těsně před zavíračkou tělocvičny. A takle to funguje:
Odpoledne, po zavření fitka, jsem trávila s Jířou nebo byla návštěva rodiny. Tentokrát nám bylo dovezeno sushi. Mňam. Jířa má nejraději lososové, já též, ale miluji i avokádové a okurkové. Zkoušela jsem hůlky, ale i když jsem je zvládla držet, ruka protestovala a nešlo ji vytočit tak, abych si kousek dala do pusy. Na fotce to ale vypadá, jako bych byla skoro profík. Ale po pravdě mi to pokaždé spadlo. 😀
A večer si jako vždy promazávám jizvy. Říkám si, že i přestože jsou některé velmi dlouhé, tak jsou úzké, takže nejsou tak viditelné. Ale jak jich je hodně na té pravé noze, tak je to fakt ošklivé. A teda ta stehenní je vyloženě hnusná.
Díky bandážím nejsou ale vůbec vidět. No uvidíme v létě, zdali budu tak odvážná a dokážu je odhalit. Ruku si třeba vůbec nezakrývám. Mohu sice nosit dlouhý rukáv, ale bývá mi tu dosti teplo, takže cvičím v tričku či tílku. Pohodlí nade vše. Navíc si říkám, že jizvy jsou jen kosmetický trvalý následek. Kdyby mně měly zůstat po nehodě jen tyhle následky, budu happy. Jako vážně, nekulhat, moci běhat, udělat dřep, vyskočit, …Musí to jít, sice to ještě potrvá, ale prostě musí. Tak ale popořadě. Prvně se musím naučit stát bez držení. To zkusím příště, zatím pa.
Nejde reagovat jako další odpověď, tak píšu sólo 🙂
Ono to chce čas… po první operaci mi spousta věcí nešla, koleno se podlamovalo, vynutila jsem si druhou, která nebyla nezbytná, a jsem strašně spokojená… je potřeba vytrvat s nudnými fyzio cviky, on je ten pokrok poznat celkem rychle, ale ne ze dne na den (podívej se na svoje videa z prosince, z února a teď)… To zvládneš!
Podruhé mě operoval v Pardubicích p. doktor Haltuch (první byla akutka, druhou jsem vybírala mezi HK a PU), nikdo nechápal, proč si vybírám PU a za mě suprové, s takovým přístupem jsem se nikdy v nemocnici nesetkala, takže jako mnohaletý Hradečák musím říct, že Pardubky si připsali plusové body 😀 Ne teda vaši měšťáci, ti mi za špatné parkování u nemocnice hned napálili pokutu 😀 Ale na přístup zdravotnického personálu a jídlo jsem si nemohla stěžovat…
Opalovák – už přesně nevím, nějaká 50, mám ráda Biodermu, protože hezky voní, ale možná jsem měla La Roche Posay nebo něco jiného z lékárny…
Ahoj Kačko,
to smutnění po basketu mi připomnělo, že jsem po zranění kolena řešila, co pak budu a nebudu moct dělat… Udělala jsem si to při florbale a když jsem se ptala fyzioterapeutek, jestli ještě budu moct hrát, tak jedna mi řekla, že tělo to zvládne, ale záleží, jestli ho hlava pustí, protože si pamatuje, jak strašně to bolelo… A jiná se k florbalu nevyjadřovala, ale že nemám moc počítat s tím, že budu pohodlně dřepět nebo se někdy dotknu chodidlem zadku (třeba při klečení na patách…).
Dopadlo to tak, že florbalku jsem od té doby nechala ležet ve sklepě a i když bych nemusela, týmových sportů se bojím, protože půl rok o berlích mi stačil a radši dělám sporty, u kterých si případné zranění udělám sama a ne že do mě někdo jiný vrazí… přesně tak, jak říkala ta fyzio – tělo může, ale hlava mě nepustí… ALE… na paty si sednu úplně v pohodě a vydržím tak sedět dlouho bez jakékoli bolesti, dřepět mi taky nedělá problém, navíc jsem si vyzkoušela spoustu aktivit, na které jsem předtím kvůli florbalu neměla čas, našla jsem si i jiné koníčky a potkala nové lidi. Začala jsem cvičit jógu, která mi do té doby přišla hrozně pomalá, ale najednou mi to nevadí a jak se tělo postupně posiluje, tak mám větší rozsahy, jsem pružnější a navíc mě míň bolí záda, s čímž jsem bojovala od dětství… S nohou můžu dělat všechno a bolí jen výjimečně (treky přes 20 km několik dní za sebou, dlouhá vyjížďka na kole… tak pak ji ulevuju a to se jí nelíbí)… Takže je to o tom, jak si to člověk nastaví a jak moc si bude připouštět, že má nějaké omezení… samozřejmě tak nějak s rozumem 😉
Pokud jde o jizvy, tak mačkání bolí, ale fakt se vyplatí, na první léto (nebo víc lét) doporučuju koupit si opravdu hodně kvalitní opalovák a jizvy mazat a mazat a mazat, mají tendenci se víc opálit a jak jednou zhnědnou, už neblednou, první 2 léta jsem měla místo jizev bílé pruhy, protože jsem je fakt neopalovala, ale díky tomu jsou teď jizvy vidět jen zblízka… a některé malé po laparoskopických operacích vypadají jako nějaké kožní skvrny, minule mi ani doktor nevěřil, že jsou to jizvy… Nemám teda žádnou tak velikou, jako je máš ty, ale ten opalovák hodně pomohl… Takk se držte a s koronou si zbytečně nelámejte hlavu… Poctivě trénujete, tak i kdyby bylo místo v Kladrubech až později, tak to zvládneš 🙂
Omlouvám se, zapomněl jsem se podepsat pod ten dlouhý koment o lázních Luže-Košumberk.
Václav T.
Milá Kačko, čtu to všechno s otevřenou hubou a říkám si, že moje zlomená paže na levačce vystužená „trubkou z merkuru“ s osmi šroubama po pádu z koně není tak hrozná a že by mi po x měsících ve špitále asi jeblo, zvlášť by mi jeblo po těch různých oblbovákách, který jsem na štěstí moc nepotřeboval. Byl jsem ve špitále týden a další čtyři týdny doma, oblbováky byly potřeba tak den a půl po operaci hlavně kvůli spaní s bolestma, ale pak už to docela šlo. Takže si umím představit, že s těma bandážema se poprvé člověk cítí jak hadrák, co se pomalu sám ani nenadechne, natož aby se posadil.
Na motorce jsem nikdy neseděl, jako nevidomému se mi to asi nikdy nepoštěstí, líbí se mi boxery na silnici od BMW a Harley Davidson, doufám, že si časem koupíte další motorku.
Znám pár amputářů, byl jsem jednou v Praze na jejich srazu na lodi, pořádali to lidi okolo Černých Koní, co provozují půjčovnu handbiků a pořádají i nějaké republikové soutěže. Osobně se mě amputace netýká, ale protože mě tam někdo pozval, byl jsem zvědavý, koho potkám… A protézy od Bocka si tam chválili, tak snad se podaří na ni našetřit, vím
o transparentním účtu, až to půjde, taky něco přihodím.
Vím o vás obou díky rozhovoru u Terezy Kostkové na Českém Rozhlasu Dvojka (9. 3. 2020) a Jirkův blog, na který dává odkazy.
Vaše psaní o bolestech a rehabilitacích je moc fajn a držím pěsti, abyste byli oba co nejvíc schopní a zvládli Kanadu (trek i ty dřepy, hehe).
Třeba se někdy někde potkáme.
P.s. Do Luží jsem jezdil se skoliozou a je to tam moc hezké, příjemné sestřičky, krásný kostel hned vedle Hamzovy léčebny, na druhou stranu kousek na zříceninu hradu Košumberku a do spousty hospod v malebných uličkách.
Omlouvám se za delší komentář, jsem spíš zvyklý psát maily. 🙂
Obdivuji tu vaši úžasnou sílu. Je skvělý že nám dáváte i fotky ze cvičení, nedovedu si vůbec představit co každý den všechno musíte absolvovat! Jste silná žena a moc vám držím palce.
Kaci, ferraty jsou super a navykovy. A nemusej bejt ani prilis narocny. Ja verim, ze vsechny vysnene aktivity budes moct delat – a az to pujde, tak nabizim full-service ferratovy vylet 😀 vazne, staci napsat…
Držte se Kači. Vaše situace je smutná a nezáviděníhodna, ale bohužel se takové věci dějí. Co je ale skvěle a úžasné, je Vaše láska s mužem. Je krásně vidět jak se máte rádi, jak na sebe myslíte a jak se podporujete. Jste skvělí.
Ty jizvy jednou budou už jen vyvolávat zvědavost u ostatních a vzpomínky u vás, na tohle vše. Nejen na nehodu, ale také na sílu rodiny, lásky, přátelství…
Nám to ukazuje rozsah zranění a to je taky důležitý uvědomění.
Věřím, že jinak budete zcela bez omezení 🙂
Díky za statečnost vás obou. A přeji nekonečné štěstí vám i nám 🙂
Přeji, ať jizvy mizí.
Popravdě jsem si až teď uvědomila, jak velký zásah do vzhledu ženy to může být.
Díky za krásné psaní.
Pacholek to píše jakoby se nic nedělo (prostě lehce), a až teď mi docvakává, co vše a jak bolelo a jak moc to tělo bylo polámané.
Super napad s tim svym blogem 😉 ale nejvic se tesim,az nebudete psat zazitky po cestach rehabilitacnich,ale cestach cizokrajnych 😉 tak at je to brzy!!!