Tak mě tu máte. Ležím na posteli a čekám na vstupní vyšetření. Hm ležení o dost pohodlnější než na chirurgii. Asi to bude tím, že nikde žádný důlek v matraci. 😀 Jeden bod pro rehabilitační kliniku.
Během chvilky za mnou na pokoj dorazí sestřička a říká: Jéé konečně tu máme Pacholkovic Kačenku. 😀 No jsem tam sotva pět minut a už mě tu všichni znají. 😀 Poté, co mě seznámí, jak to na klinice funguje, se přizná, že čekala úplného ležáka, ne takovou čiperu. No bůhví, co jim Jirka o mně nakecal. 😀 Ale je pravda, že jsem za těch posledních pár dnů na chíře, udělala dost pokroků, takže jsem byla k nepoznání. Než odejde, ještě mi řekne, že si mám večer zazvonit kvůli sprše, že mi vše ukáží a pomůžou. Juchů bude sprcha a dokonce klidně každý den! To je úplný luxus. 😀 Na to nejsem zvyklá, konečně přestanu být mastňoch. 😀 Tý jo tady se mi bude líbit. 😀
Další den hned ráno se mi přišel představit můj ošetřující lékař a prohlíží si moje zranění. Víceméně mi řekne, že nesmím vůbec nic sama. Potřebuji na záchod, mám zvonit, chci přesedat na vozík – zvonit, na jídlo i na cvičení mě budou vozit a do sprchy též. Bojí se, abych neupadla.
Ok tak jo, ale řeknu na rovinu, dala jsem to jen týden, pak jsem to párkrát porušila, protože mě to začalo rozčilovat. Si bez dovolení nemůžu ani prdnout. 😀 A v nemocnici jsem si trajdala poslední dny na vozíčku i úplně sama. Po kontrole se potkávám s mou fyzioterapeutkou a ergoterapeutkou. Obě dámy se mi budou v příslušný čas věnovat. To se mi líbí, taková osobní terapie na míru. Když jsem oběma dokázala, že již si zvládnu sama zajet na záchod, který mám mimochodem na pokoji, tak souhlasily, ale pana doktora jsem stejnak musela přemlouvat.
Nakonec svolil, že teda na wc můžu, ale v noci, jelikož jsem dostávala prášky na spaní/uklidnění, tak to zvonit mám stále. Jo to mi přišlo rozumný, přeci jen člověk jak je rozespalý a dezorientovaný, tak se může stát cokoliv a zase nejsem blázen, abych takhle riskovala. A napsal mi znovu zaldiar s tím, že mě rehábky budou určitě bolet, takže pro jistotu. No dobře uvidíme. Jsem tu chvíli, tak hádat se nebudu, zatím. 😀
Doktoři chodili na kontrolu i večer mezi 19-21, ale byli to většinou nějaký internisti, tak to bylo jen o tom, zdali je vše v pohodě a případně nám popřáli dobrou noc. A velká vizita byla každou středu ráno. Takže jen jednou týdně. Oproti chirurgii, kde byla v pondělí a v pátek, to je malá změna. Každopádně moje první velká vizita mě trochu šokovala. Pan přednosta totiž nemá rád motorky a více méně mi to dal najevo. První otázka z jeho strany byla, tak už tu motorku hodíte do šrotu doufám? A něco v tom smyslu, že kdybych byla jeho dcera, tak by dotyčného nejspíš zabil, že mě vezl. Tak jsem hned oponovala, že můj muž za tu nehodu nemohl, ale že jo, že šla na náhradní díly. A také bědoval, jak jsem zřízená. Jinak byl hodný, ale s Jirkou si asi moc nesednul. Pokaždé mu vnucoval nějaké cvičení pro handicapované a Jirka vehementně odmítal, protože prý bude běhat a cvičit normálně. Sestřička mi prozradila, že se moc neshodli, a že to vypadalo, jako by se hádali dva berani. 😀 Přiběhla totiž a omlouvala se, ať si to hlavně nějak neberu, že pan primář má špatné zkušenosti s motorkářema, mnoho ošklivých zranění, pokud tedy nehodu vůbec přežili.
O týden později se mě znovu ptal, zdali půjde motorka do šrotu, asi zapomněl, že ho to zajímalo i předchozí vizitu. 😀 Každopádně při druhé vizitě již měly svoji část proslovu i ergoterapeutka a moje fyzio a říkaly panu přednostovi, jak na tom jsem. Bylo to zajímavé poslouchat. Ono celkově to je vtipný, že se o vás bez vás někdo baví. 😀 No a přípravy na vizitu byly jinak ale podobné jako v nemocnici. Taky muselo být vše uklizeno, ale myslím, že na chíře to bylo větší šílenství. 😀 Ode mne se víceméně jen očekávalo, že budu ve spodním prádle, odbandážovaná, čekat než přijdou. 😀 Na to, že jsem na chíře, byla mnohem větší ležák, než jsem tady, tak mě překvapilo, že se mi bandážovala vždy jen levačka (ta zdravá) a jen, když se jelo na sál. Tady ne, tady jsem je musela mít celý den obě nohy, kromě sprchy. 😀 Takže to znamenalo, ráno odmotávat kvůli kontrole ošetřujícího lékaře, pak zase zamotávat, večer kvůli mytí zase odmotávat a po koupeli zase zamotávat. 😀 No trošku na bednu, ale alespoň jsem si zvykla pravidelně promazávat jizvy, když už to bylo dole. A tak nějak jsem si říkala, že to má i vlastně další výhody. Tak ségře posílám jejich seznam:
- Prevence trombózy.
- Zakrývá jizvy.
- Pomáhá snižovat otok.
- Není třeba holit nohy.
Hlavně ten čtvrtý bod je důležitý. 😀
Z počátku mi nožky bandážovaly sestřičky/sanitářky, ale pak jsem se to už naučila sama. Tady na fotce jsem již po koupeli a chystám se spát. Jirka mi píše, že jde taky již na kutě, a že posílá pusu. Tak se mračím a píšu, že chci opravdickou. Pokoj má kousek ode mne, tak přiběhne a na chvíli si ke mně lehne. Já se k němu tulím a povídáme si. Před koncem směny se ještě u mne zastavuje sestřička, že odchází, ale jestli ještě něco nepotřebuji. Koukne na Jirku a on ji vytlemeně řekne, že jo, a že spoustu věcí. Ona se však nenechá vyvést z rovnováhy a odpoví mu trefně, že jeho se neptala. 😀 Tak ji děkuji, že nic, že v tuto chvíli mám vše. 🙂 I přesto, že Jirka vtipkuje, cítím, že se něco děje, sotva mě objímá. Ptám se, zdali má bolesti a on, že jo. Cítím se trochu provinile, že jsem ho vytáhla z postele a jelikož to ležení pro něj u mě není zřejmě úplně pohodlné, tak mu dám pusu a vykopnu ho, ať se jde natáhnout na svou postýlku.
Tak a ještě se k té fotce s bandážemi vrátím. Když jsem ji rozesílala, tak se ozvala jedna moje kolegyňka, kde mám jako motivační plakát. 😀 Viděla prázdnou zeď no. 😀 Tak se hned plácnu do čela, jelikož si uvědomím, že zůstal v autě. Sundával se ze zdi o den dříve, než jsem jela na rehabilitační kliniku. Bála jsem se totiž, že se mi v sanitce zmačká. Tak to musím hned napravit.
Píšu to rodině a hodní mamka s taťkou mi ho hned další návštěvu přivezli a tak jsem se ptala jedné ze sester, zdali si ho můžu pověsit. No moc se netvářila, měli nově vymalováno a bála se, že jim strhnu omítku. Tak jsem řekla, že na chirurgii nebyl problém, a když se ze zdi sundával, tak tam omítka zůstala. 😀 I přesto, že utrousila něco v tom smyslu, že Švihálci musí mít furt něco extra, tak nakonec přeargumentováno a teda povoleno. 😀 A tady je, dala jsem ho na levou stranu, kde byla bílá zeď. Líp to vypadalo, než na té zelené. A alespoň tak nebylo do očí, nechtěla jsem to ještě od někoho schytat, protože i paní uklízečka, i když ho obdivovala se divila, že mi to bylo povoleno. 😀
První noc a dojmy mám za sebou a tak bych teď mohla napsat něco o spolubydlících. Už jsem to přestala počítat, kolik jich bylo, protože jsem se v tom začala sama ztrácet. Bylo to 20? Nebo 25? Fakt nevím.
Každopádně jsme na pokoji opět tři. Milé dvě starší paní, ale jedna z nich bohužel chrápe. No jo no, za to člověk nemůže. Každopádně obě vzdělané a chytré dámy, které nesledovaly blbosti typu ordinace. Nejvíce jsme sledovaly dokumenty o cestování. Dobře jsme byly sladěné, co se TV týče. Jeden večer jsme koukaly na ČT2, kde zrovna dávali cestopis o Thajsku. Jelikož jsem tuto zemi navštívila, tak jsem jim k tomu dávala komentáře. Teď si zpětně říkám, že by někomu mohlo vadit, že jim do toho kecám, ale ony mi ještě děkovaly, že to bylo velmi zajímavé a hezky jsem ty informace doplnila. 😀
Jinak zjišťuji, že oproti chirurgii chytáme Novu 2, takže si ještě pouštím přátele. To je můj nejoblíbenější seriál. Znám ho již z paměti, jelikož jsem všechny série viděla snad tisíckrát, a přesto se některým hláškám stále tlemím. Jinak kdo seriál znáte, já jsem typická Monika. 😀 Taky hodně soutěživá, a když se do něčeho pustím, tak to musí být tip ťop. A taky hodně plánuju. 😀 A občas uklízím to, co si Jirka myslel, že uklidil. 😀 Ale jinak jsem vážně úplně normální. 😀 Věřte mi. 😀
Blíží se víkend, Jirka dostal propustku. Já se ani neptám, protože první tři dny nárok není vůbec a navíc ji dostávají lidi, kteří se zvládnou doma o sebe postarat. To já nejsem. Každopádně mě dosti mrzí, že tu Jirka se mnou nebude, přeci jen jsme se dlouho neviděli. Ale zase chápu, proč chce vypadnout, kdo by nechtěl být doma? Já tam například nebyla už čtyři měsíce. Navíc má nějakou akci s klukama, tak se aspoň s nimi pobaví. No tak snad mi to tu uteče. Sousedky jsou na propustce taky, takže budu mít pokoj pro sebe.
O víkendu tu je vcelku mrtvo, jen v sobotu dopoledne je otevřené fitko a tak můžu alespoň na motodlahu na koleno. Každopádně daný víkend má službu zrovna Jirkova fyzio Evča, a tak se s mojí fyzio Nikčou domluvily, že se mi chvíli bude věnovat a já budu pod dohledem zkoušet chodit v chodítku. A ještě k tomu mě moje fyzio vybavila různými pomůckami, abych se opravdu nenudila. Vážně je super, doufám, až se budu do HK znovu vracet, že ji znovu vyfasuju.
Co super nebylo vůbec, bylo zdejší jídlo. Vlastně úplně stejný blivajz jako na chíře. No není se čemu divit, je to stejný ústav. Avšak tady jsem měla jídlo pětkrát denně. Dávali mi svačiny, což bylo fajne. Teda pokud zrovna nebyl suchý rohlík nebo nedozrálé kiwi. Jirka si z toho (kiwi) dělal srandu, že o Vánocích už třeba bude k jídlu. 😀 Ale jinak jsem měla jogurty, loupák, jablka či mandarinky.
Každopádně pokud jsem nedostala něco od návštěv, což bylo velmi často (díky všem moc), tak jsem si prostě objednala něco od damejidlo.cz. Takže byla pizza a i bun bo nam bo (vietnamské nudle s hovězím masem, jedno z mých nejoblíbenějších jídel).
Když však zase byly ty rozvařený špagety, tak jsem obzvlášť bědovala. Nikče, která ležela se mnou na traumačce a nyní byla v nemocnici v Náchodě, jsem posílala právě dané foto jídla, tak nějak jsme se totiž bavily tím, kdo má větší kentus. 😀 To už jsem určitě psala, ale tady ty špagety byly snad ještě častěji, tak to sem prostě musím zase napsat. 😀
Během chvíle mi přišla odpověď, která mě pobavila.
Vážně nejsem vybíravá, jen mám ráda dobré jídlo. 😀
No a jelikož se vědělo, že tu zůstanu sama na víkend. Bylo hned několik návštěv. Musím se přiznat, že jich místy bylo tolik, že mě to až vyčerpávalo, musela jsem pak odpočívat. Ale já byla tak ráda, že tu všichni jsou, takže mi to vůbec nevadilo. No a daný víkend přišla ségra Ája s neteřinkou Terkou a pak ještě kamarádka, taky jménem Terezka. Na to, že byl říjen, bylo moc hezky, tak mě vyvezla ven a jelikož jsem byla schopná přesednout na vozík, tak už nebyl problém přesednout i na lavičku.
No musela jsem se vyfotit bez vozíku no. A pak jsem si dělala srandu, že mi vlastně nic není. Že tady na té fotce to vypadá, že mi jen ztloustlo jedno stehno. 😀 Po Terce dorazil zpět Jirka, tak jsme taky šli ještě ven a dali si koláčky od mamky. Měl se vrátit do sedmi večer, ale asi ho to už doma moc nebavilo či se mu moc stýskalo. 😀
Koukám, že jsem se nějak moc rozepsala. No, nic se nemá přehánět, tak už dnes raději končím, stejnak je dost hodin a měla bych jít spát. Tak pa příště.