Kačka se chce taky vypsat XLV?

Všechny Vás zdravím a rovnou chci poděkovat za Vaše vzkazy a podporu. Možná jste si všimli, že jsem tento článek odhadem pojmenovala 45, trošku větší prodleva já vím, avšak má to svůj důvod.

Píšete mi, že Vás zajímá, jak na tom jsem nyní a já nestíhám všem odpovídat na komentáře tady či odepisovat na sociálních sítí. Tak jsem se proto rozhodla Vám všem napsat tímto způsobem. Nejsem tak činná, co se blogu týče jako Jirka, když jsem něco napsala, jen jsem to umístila na tyto stránky, ale nikde na to neupozorňuji, tak snad se to k Vám dostane. Chvíli jsem zvažovala, že přestanu psát úplně, ale tak nějak jsem nepřestala, píšu si vše pro sebe, své pocity a co se dělo od mého posledního článku. Nezlobte se na mě, ale co se dělo poslední měsíce, zatím nedokážu pustit ven. Důvodů je víc, nejen to, že to není pro mě jednoduché, ale nechci dělat starosti a ublížit lidem, který pro mě hodně znamenají. Třeba jednou a kdo ví, jestli to bude za pár týdnů, měsíců či roků to zveřejním, až mě tolik nebudou ovládat emoce a vše přebolí. Teď teda něco z toho aktuálního prostředí. Vrátím se tedy cca o tři týdny zpět.

Dne 7.9. jsem nastoupila do nemocnice v Chrudimi na chirurgicko -tramatologické oddělení na plánovanou operaci kolene. Mám štěstí, že mě bude operovat jeden z nejlepších „koleních“ doktorů vůbec, tak doufám, že vše půjde jako po másle. Čeká mě artroskopie a plastika předního křížového vazu. No proti všemu, co mám za sebou, už by to měla být pohodička, dokonce si ani pořádně na tom sále nezdřímnu, zákrok by měl trvat jenom hodinku. Pan doktor mě však upozorňoval, když jsem byla u něj v ordinaci, že budu pár týdnů mimo provoz po této operaci. V tu chvíli mi to přišlo vcelku vtipné, tak jsem mu i odpověděla, že jsem mimo už přes rok.

Po zdlouhavém čekání a zběsilému pobíhání s berlemi na recepci, příjem, kartotéku a pak zase na příjem jsem poslána do prvního patra na lůžkové oddělení. Jsem ve dvojlůžkovém pokoji a jsem tu první, tak si mohu vybrat postel. Vybírám si tedy tu u okna a zároveň blíže ke koupelně. To se později ukáže jako skvělý tah.

Sestřička, která mi říká běžné formality, kde co je a jak co funguje, je velmi milá. Nabízí pomoc s vybalením a celkově, kdybych cokoliv potřebovala, mám zvonit. Ani se nenaději a nesou mi oběd. No na tu stravu jsem se tady fakt těšila. 😀 Tadáááá….

Ok, nebylo to tak hrozný. Maso bylo měkké a nemusela jsem ho žvýkat sto let, jako v HK, takže světe div se, snědla jsem ho celé a i trochu těch na mě dosti uvařených těstovin. Polévka však byla nad mé síly.

Po obědě dorazila moje spolubydlící, plno formulářů, kde člověk musí prohlásit, že se zákrokem souhlasí, a další informace. Už v prvním papíře byl překlep mého jména: Kateřila, no co stane se. 🙂 Avšak na dalším formuláři, který se týkala anestezie mne úplně přejmenovali. Příjmení už nevím, ale křestní nezapomenu. Bylo tam: Doubravka. Jedna kámoška mi dokonce píše, že se jmenuji stejně jako hlavní hrdinka a to narozené tele z Léta s kovbojem. 😀 Všichni se tím baví, a já doufám, že pro ně od teď nebudu Doubravka Švihálková. Po opravách dorazí samotný anesteziolog a doktorka, která mi udělá fixou šipku na pravé noze, aby náhodou neoperovali tu opačnou.

Mám sebou nějaké knížky, notík, ale dnes na ně nedojde. Prokecáme večer se spolubydlící. Povídá mi, že na TV moc nekouká, což mi naprosto vyhovuje, ale že jediný, co sleduje je Ulice, tak jestli si ji může pustit. Nandávám sluchátka a přikyvuji, že ať si to klidně zapne. Zjistíme však, že si ovladač zřejmě vzal poslední uživatel tohoto pokoje, a že bez sluchátek to nepůjde. 😀 Sestřička nám oznamuje, že se sluchátka dají koupit někde v nemocnici, ale že teď už je určitě zavřeno. A vzhledem k tomu, že tam moje od Iphonu nepasují, nemohla jsem jí je půjčit. TV teda nezapneme. Taková škoda. 😀 Každopádně se mi tahle vychytávka tady líbí. Člověk neruší ostatní spolubydlící, pokud by tedy měl daná dvě příslušenství. 😀 Takže malý tip pro HK nemocnici.

Každý se mě ptá, kdy půjdu přesně na řadu, ale já to bohužel nevím, bylo mi jen řečeno, že někdy dopoledne. Tak uvidíme. První šla nakonec spolubydlící s rukou. Bylo něco po osmé a já doufala, že půjdu nejlépe po ní. Na příjmu však bylo docela dost lidí, tak bůhví kolikátá budu, ale tajně doufám, že to bude po pokojích. Už teď mám hlad. 😀

Lehce po deváté dorazí sestřička s uklidňovacím lékem, hábitem a kompresní punčochou, a že brzy půjdu na to. Tak super.

Trochu jsem nervózní, kupodivu ne přímo z té operace, ale právě z toho hábitu, že je naprosto průhledný! V HK jsme měli zelený a nevím jaký to byl materiál, ale vidět nic nebylo, teda pokud jste zrovna neměli u sebe fyzioterapeutku a nechtěla, abyste se postavili či přesunuli někam a vám pak byl vidět zadek díky zadnímu vázání.

Při čekání na odvoz ještě píši všem, že jdu na to. Jirka přeje hodně štěstí, hm tj. od něj hezké. Prý leží zrovna v HK na ortopedii a měl jít na operaci včera, ale bohužel mu byla odložena kvůli naléhavějším případům, takže jdu nakonec na řadu dříve než on. To se tady v Chrudimi stát nemůže, za což jsem fakt ráda, protože i když to jídlo nemocniční není žádná sláva, tak hladovění je horší. Jemu přinesli jídlo ve tři odpoledne (mě párkrát ještě déle), ale ti chlapi všechno nějak snáší hůř, tak s ním soucítím. Navíc dostal prý divnou hrudkovitou svíčkovou, tak jsem mu posílala možná trošku naschvál své jídlo, těstoviny to on může. 😀 Lehce záviděl a divil se, že mám něco jiného. Zapomněl totiž, že nejsem v HK.

Po příjezdu na sál se poprvé za pobyt v nemocnici vidím s panem doktorem, který mě bude operovat. Sotva stihnu odpovědět na dobrý den a už mě uspávají. Tak mi držte palce.

Probouzím se, jsem nadopovaná léky, takže bolest necítím, je mi však dosti blivno a něco mě na noze tlačí. Po převozu na pokoj zjistím, že mám na noze ortézu a jsem úplně nahá. Takže ten hábit ze mě dokonce svlékli, moje obavy byly naprosto zbytečné. 😀 Spolubydlící přijela na pokoj prý asi půl hodiny přede mnou a měla nějakou jejich košili, no nevím, co na to říct, někdo asi obdivoval moje aktuálně hubené, ale rosolovité tělo (stále bez svalů) a zapomněl mě ustrojit. 😀 Řikám si, že daná ortéza je hodně podobná té moji, kterou jsem si před operací zamkla do skříňky, takže když se mě druhý den při vizitě ptá sloužící doktor, že mám dobrou ortézu, jestli je moje, tak já automaticky odpovídám, že myslím, že je půjčená. Vrtá mi to hlavou, protože je vážně velmi podobná té mé, dokonce je i podobně odrbaná na některých místech, a tak poprosím spolubydlící, ať mi šáhne do županu, kde mám klíček a koukne do skříňky. No a co se nestane, ortéza nikde. 😀 Přemýšlím, jak se mi dostala na nohu, když nikdo nevěděl, kde je a klíček byl schovaný. No směji se, jaké záhady se tu dějí.

Jak jsem výše zmiňovala, po operaci mi ale vůbec do smíchu nebylo. Nejen, že mi bylo blbě, ale cítila jsem se úplně vyčerpaná a jak naschvál ne a ne usnout. Bylo to hrozný, cítit se tak slabě, zmohla jsem se jen nahrát vzkaz ségře a poprosila ji, ať informuje všechny ostatní, i telefon jsem měla problém udržet v ruce! Po osmé večer přišla sestra píchnout mi injekce. Jednu do břicha a jednu do zadku. První na ředění krve a druhou na bolest. Tu druhou jsem velmi uvítala. Když zabrala, donutila jsem se nacpat do sebe aspoň plátek suchého chleba. Mohla jsem jíst dřív, ale vážně jsem se bála, že to půjde ven. Sestřička nás přišla ještě pak za nějaký čas zkontrolovat, dostala jsem novou dávku ledu, a pak jsem už nějak odpadla a spala.

• 

Ráno, když nepočítám bolesti, mně bylo mnohem líp. Snědla jsem přesnídavku, kterou jsem si sebou pro všechny případy přivezla, a když donesli k snídani chleba s máslem, tak i to a tentokrát už s chutí. Teď však, kdo nemá rád krev, raději nic nejezte. Jdou mi převazovat koleno a vyndat mi dren, což je ta hadička, která mi trčí z nohy. No jak to vypadá? Je to nateklý a bolí to.

Noha byla strašně těžká, jak kdyby měla sto kilo. Vůbec jsem s ní nedokázala hýbat. Jediný, co šlo, tak přitahovat špičku a kroutit dokola kotníkem. Nebojte zatím nevyšiluji, vím, že jsem pár hodin po operaci. 🙂 Včera jsem proto logicky nesměla vůbec nic, což znamenalo vrátit se do dob mísy a mytí v lavoru.

• 

Každopádně i přestože jsem sotva hýbala kotníkem, chtěli po mě druhý den po operaci, ať se zkusím postavit. Pomáhaly mě dvě rehabilitační sestry a nějak, do teď nevím, jak mě do té pozice dostaly, ale povedlo se to. Byla jsem ale šíleně shrbená a na těch berlích brutálně visela. Odpoledne už jsem to s pomocí odrazu od postele rukama zvládla sama, a tak krkolomný to už nebylo. Díky tomu chtěli, ať zkusím krok. No tak tohle sranda už nebyla. Koleno nešlo pokrčit a sotva jsem tu nohu položila. Připadala mi jak, kdyby byla dřevěná, ale dva kroky se povedly, byla jsem pochválena, i přestože jsem to táhla hlavně kyčlí, což není vůbec dobře. Pár hodin jsem si odpočinula a pak přišla sestra znovu. Do třetice všeho dobrého, kam se vydáme? Ptá se, zdali nechci zkusit dojít na toaletu. No bylo by fajn se zbavit mísy, tak to zkusím. Teď jsem byla velmi ráda, že mám postel dva metry od dveří, byl to fakt záhul. 🙁 Potom, co jsem si sedla mi oznámila, že zítra zkusíme schody, a když je zvládnu, půjdu domů. Cože? To jako fakt? Je pravda, že spolubydla šla už dnes, ale ona byla na operaci s rukou a mohla chodit. No stejnak si nemyslím, že schody zvládnu, sotva jsem se doplácala na wc.

Omyl, sice s jištěním a přidržením a jednou nohou skoro ve vzduchu, ale těch osm schodů jsem dala. Jsem šikovná no. Prý můžu teda balit. Dostanu do rukou zprávu a teprve tam vyluštím, že byla operace bez komplikací. Hm dobré vědět, ale vlastně nevím, co mi vše v rámci artroskopie dělali. Doktor, který měl službu v rámci ranní kontroly nevěděl nic a pak dalšího, kterého jsem viděla, mě odkázal na operatéra, kterého uvidím, až se objednám k němu na kontrolu. Z toho jsem byla vcelku rozhozená, ale teď mám jinou starost, musím vyřešit, jak se dostanu domů.

Shánění odvozu takhle narychlo není žádná sranda. Normální lidi jsou v tuto ranní dobu v práci. Naštěstí mám plno kamarádů, kteří pracují z domů (asi jediná výhoda koronoviru) a tak obepisuji a obvolávám, co můžu. Bohužel však zrovna moje osobní taxikářky Evička a Leňule nejsou zrovna k dispozici. A tak zoufale sháním dál a začínám být lehce nervózní. Přiznám se, že je pro mě hrozný, že furt musím někoho obtěžovat…Vím, že mi teď každý řekne, že to není žádný obtěžování, že mi rádi pomůžou, plně si to uvědomuji a vím, že je na ně spolehnutí, ale prostě je děs být odkázaný furt na něčí pomoc, já na to nejsem zvyklá a nikdy si nezvyknu. 🙁 Ségru vyloženě naštvalo, že už mě pouští, ale světe div se, u takovéto operace je to bohužel běžné. Byla zrovna v práci a nemohla mě vyzvednout a tak se mi nabídla moje hodná kamarádka Raďulka. Překvapení však bylo, že pro mě nakonec přijel můj švára Honzík. Pája odvolala Ráďu a povolala manžílka, protože skončil překvapivě brzo seminář o controllingu a vracel se zrovna do své kanceláře z Chrudimi do Pardubic.

S ustrojením a s balením věcí mi pomohla sestřička, ale pyžamo jsem zvládla sundat sama, i když to trvalo. 😀

Na chodbě mě sestra předala švárovi a na vypůjčeném vozíku mě dotlačil k autu – to byla ta lehčí věc, ale dostat mě do auta, už bylo horší. Sotva stojím a nemůžu nohu skrčit. Co si budeme povídat, trvalo to dost dlouho, než jsme odjeli. I přes posunutí sedaček jsem nemohla sedět vpředu, takže nakonec jsem byla vzadu s nohou skoro u ruční brzdy, že jsem mohla, kdyby toho byla noha schopná, Honzu kopnout, kdyby mě zlobil. 😀

Jupí jedu domů, přiznám se, že i když nevím, jak to doma zvládnu, tak už bych nepřežila ležet na té děsné posteli. Zase mě bolí záda, nic nového, bolí mě furt z berlí bederka, ale zde se opět ozvala hrudní a krční páteř a to je fakt hnus, když ta bolest střílí až do hlavy. Pája chtěla, abych byla u ní, aby mě měla pod dohledem. Je to moje zlatíčko, nevím, co bych si teď bez ní počala, ale opět je mi blbý, aby se o mě starala, hlavně protože má buben jako blázen. Jo je těhulka a termín má 24.11., tak jsem ji nařídila, že ten malý/malá musí den počkat, ať se narodí na Káťu a můžeme spolu slavit. 😀 Už se na malou/malého těšíme. Nevíme, co to bude, protože na mamku furt vystrkuje zadek, ale ono to je jedno, hlavně, že to bude zdravé, a tak jako tak to bude hrát basket 😀 Každopádně ale proč to píšu, měla by odpočívat a ne se starat o mě. Stačí, že do toho stále blázen pracuje a stará se o domácnost a malou, tříletou, velmi akční dcerku. Vzhledem k tomu, že pro mě nemají místo, a protože bych u nich musela spát na gauči, tak jsem odmítla a řekla, že chci být doma. Pája naštěstí uznala, že pro moje záda bude moje postýlka lepší variantou. A tak mě Honzík vyklopil doma a jel dál pracovat. Ségra mi pak donesla jídlo a druhý den ráno pro mě přišla a dotlačila mě na vozíku k nim, kde trávím celý den a na noc mě dotlačí zpět. Takhle teda teď funguji.

A jak jsem teda na tom? Po pravdě jsem v horším stavu než mě pustili z nemocnice poprvé. Po bytě jezdím na vozíku, takže opět ničím zdi. Do vany se nedostanu. Spím opět na zádech, nedokážu se přetáčet na bok. Berle mám postavené u koupelny, jelikož tam vozík neprojede. Nesmím nechávat čůrání na poslední chvíli, protože než se tam dostanu, je docela mazec. Když někdo zvoní, nestíhám otevřít.

Takže celý rok makám, abych se dostala zase na začátek. Jediný rozdíl je v tom, že místo berlí podpažních mám u koupelny opřené berle francouzské, a že tu není Jirka, že jsem tu sama…

Jestli vás dál zajímá, jak vše zvládám, zase se zkusím ozvat. Přidávám ještě nakonec video, které jsem posílala přátelům po příjezdu z nemocnice, aby věděli, že jsem už doma. Omlouvám se, jsem trochu neučesaná, ještě jsem ani nevybalila:D a také za to sprosté slovo, teda vlastně dvě. 😀 Trochu mi uletěla, jinak jsem vážně slušná. 😀 Zatím ahoj.