Kačka se chce taky vypsat XIX

Tak jedu domů. Když píši Jirkovi, že za chvíli dorazím, tak mi najednou píše, že berle, které myslel, že doma jsou, tak nejsou. No do pytle, normálně by to nevadilo, jenže vozík má být až odpoledne, prý došlo ke zdržení u dodavatele a já vezu v sanitce jen francouzské berle, které nedokážu používat. Začínám být nervózní a lehce zklamaná. Celou dobu mě ujišťoval, že tam doma někde jsou a přitom se po nich podíval teprve v době, kdy jsem už byla v sanitce. 🙁 S tímhle mě trochu štve, proč vše nechává na poslední chvíli? To já jsem přesný opak.:D No tak si mě bude muset domů odnést v náruči se všemi mými zavazadly. Aspoň si trochu zaposiluje. 😀

Nakonec mi půjčil svoje berle podpažní, které dostal v nemocnici. Když má protézu, tak je vůbec nepotřebuje, chodí bezvadně pašák jeden. Avšak i přes snížení na nejnižší stupeň, mi byly velké. Navíc mne hned po vystoupení ze sanitky čekal obrubník. Jelikož jsem schody v nemocnici ani nezkoušela, sotva jsem se přeci jen dostala na berle, opět jsem znejistila. Museli mě pomoci oba dva, jak sanitář, tak Jirka. Ty jo takový malý schůdek a já ho nezvládnu? No co, než budou Kladruby, mám alespoň, co trénovat.  Nakonec jsem se ale domů došourala a hned jsem sebou kydla na gauč a rozhlížela se po bytě.

Byla jsem ráda, že jsem doma, ale po takové době, to bylo zvláštní. Nějak jsem si přišla uvíznutá na jednom místě. Bylo to tím, že jsem se nemohla moc hýbat, a že jsem zvládala o berlích sotva pár metrů. Takže jsem se modlila, aby fakt ten vozík odpoledne byl, a nějak jsem se mohla přesouvat po bytě. Naštěstí fakt byl. Nejhodnější rodiče na světě mi pro něj jeli do HK. Co nás ale překvapilo, jak velikánský byl. Myslela jsem, že si budeme moci říci velikost, alespoň mi jedna má spolubydlící v nemocnici říkala, že na poukazu měla sice typ, ale velikost si pak řekla, že chce tu nejmenší. Nám bylo řečeno, že doktorka předepsala tento, a že by musel být jedině nový poukaz, to by znamenalo žádat opět tu „úžasně empatickou “ paní doktorku (už jsme se o ní jednou zmiňovali) a čekalo by se znovu měsíc. To vážně nechcete. 😀 Potřebovali jsme ho hned, takže se vzal, ale do tohohle bych se vešla dvakrát. 😀 Paní doktorku ani nezajímalo, jak velký je třeba, a že s ním neprojedeme vlastně ani do koupelny. Automaticky napsala Jirkovi takovouhle velikost, přitom i on by snesl o dost menší, není tak mohutný. No a jak jsem to tedy vykoumala? Prostě jsem si dala berle ke koupelně. Takže od ložnice do vozíku, přejezd a pak dva kroky o berlích do koupelny a wc. Prvních pár hodin to byla vážně síla, máme záchod strašně nízko. Nemohla jsem si sednout, takže jsem čůrala víceméně ve stoje. Jirka tedy nelenil a zařídil mi vyzvednutí toho nástavce a pak už to bylo o dost pohodlnější.

Ten vozík byl, ale místy za trest. Tak krásnej byteček máme a já ho pomalu ničím. Odřela jsem několikrát dveře a zdi. A to jsem se snažila, ale s jednou špatnou rukou a velkým vozíkem se trefit a projet byl pro mě z počátku velký problém. Ale k něčemu dobrý byl, zas byla jsem ráda, že je. Bez něj by to nešlo. Na jakékoliv dálky (což bylo v tuto chvíli více jak 10 metrů) se hodil a využili jsme ho na moji první vyjížďku ven. A kam jinam než za jídlem. 😀 Jiřík mě dotlačil do naší oblíbený mexický restaurace, kde jsme se skvěle nadlábli a oslavili tím můj návrat domů.  

Já si objednala Empanadu s kuřecím masem, špenátem, kukuřící zapečený sýrem a zjemněný zakysanou smetanou a Jířa kachní tacos. Jelikož nejsme žádní suchaři, pěkně si to přiostříme. Ježíš, to mi chybělo, mňam. 😀 Vždy si objednáváme každý něco jiného. Jířovi často vybírám, jako jeho žena vím nejlíp, na co má přeci chuť. 😀 A zrovna to je něco, na co mám chuť také, jak jinak. Pak si jídlo půlíme, ať každý ochutná nejen svou dobrotu, ale i tu, toho druhého. Nevím čím to je, ale vždy mi chutná víc jídlo z jeho talíře, a to i přesto, že si občas to stejné jídlo objednáme obráceně (tzn. já tacos a on empanádu, tu můžete okouknout níže). 😀

Sice mi jídlo místy spadlo díky problému s rotací zápěstí a část jídla jsem měla na svetru, ale bylo mi to fuk, protože to bylo naprosto super být po takové době mezi lidmi, i když jako prasátko. 😀 Po výtečné večeři se pádilo, teda tlačilo domů. Čekala mě moje postýlka. Tý jooo tak dlouho se mi dobře nespalo a to i přesto, že se vzbudím celá ztuhlá. Spím totiž na zádech a celkově je složité se přetáčet. Ale něco se od nemocnice zlepšilo. Sice mi to trvá, ale zvládám se už přes levou stranu s pomocí zmuchlané peřiny pod pravou nohou, obrátit na bok i na břicho. Teď se již usmívám nad tím, že mi to ze začátku vůbec nešlo. Pamatuji si, když jsem se v nemocnici zkusila poprvé otočit a spolubydlící pak musela volat sestru, aby mě otočila zpět, protože mně to nešlo. 😀 Teď už to naštěstí zvládám sama, ale na pravý bok mi to stále nejde.

Ale abych to nezamluvila, proč se mi vlastně spalo, tak dobře? Měla jsem pohodlnou matraci bez dolíku, nikdo mě v noci nerušil kvůli lékům či chrápáním a hlavně jsem měla u sebe Jířu. I když je vcelku vtipný, jak každý spíme na svém kraji postele. Vešli by se mezi nás ještě dva lidi. 😀 Vzpomenu si na tu scénu z Přátel, kdy Chandler zkouší Rossovu metodu. No ta u nás není třeba. 😀 Po tulení a puse na dobrou noc se každý odebíráme na svůj kraj postele. Oba potřebujeme svůj prostor. Dobrou noc.

Druhý den jsem se hned vrhla do cvičení. Již v nemocnici jsem si domluvila, že mě navštíví moje kamarádka z basketu Markétka, která je náhodou ergoterapeutka a bude se mi věnovat po dobu, kdy budu doma. Přišla ke mně pěkně vybavená s plno pomůckami a hned mě zaúkovala.

Taky mi dala ruku do takové plastové dlahy a nafoukla to. Kromě toho, že se mi tam zpotila ruka, pomáhalo to proti otokům.

Slíbila mi, že příště vezme větší, aby mi ji dala i na nohu, která to potřebovala o dosti více. Ale i to se zlepšilo. V nemocnici byla moje noha skoro dvojnásobná, a i když to na fotce stále vypadá, že mě píchl včelí roj, tak musím uznat, že to už trochu splasklo.

Markétku nám ale snesl úplně anděl z nebe. Pracovala při škole 3 dny v týdnu totiž v místním sociálním centru pro hendikepované, které máme naproti našemu bytu a navrhla, že bychom tam mohli s Jířou cvičit. Takže jsme začali chodit i sem. Dané centrum podporuje finančně kraj, takže bohužel nemají moc prostředků a dobré prostory pro vykonávání dané činnosti. Je to škoda, protože pomáhají mnoha lidem a tísní se v takovém pidi domečku. Zasloužili by si víc a určitě by to byl přínos i pro jejich nemocné členy. Sice jim přeji lepší místo, ale zároveň, kdyby se přestěhovali, tak by mě to trochu mrzelo, vážně to mám asi 10 metrů. Poprvé jdeme s Jířou spolu. Markétka mi zadá úkol a věnuje se Jířoj a pak to je obráceně. Nejdřív jdu protáhnout nožky viz video a pak ruku.

Nejen, že mi to zaměstnává ruku, ale trochu i hlavu. Musím se řídit dle předlohy. Naštěstí mi to stále docela myslí. 😀 Koukejte, jak mi to šlo, ale nelekejte se té chlupaté ruky. Prý je to normální, že se po úraze takhle chlupatí. Naštěstí to dělá jen ruka a né i noha. 😀

Někteří z Vás mi psali, že by chtěli vědět něco ze současnosti, tak já vám nyní na konec dnešního článku něco prozradím… Takhle chlupatá už aktuálně není. 😀 Pa.