Omlouvám se za tu prodlevu, ale jak se snažím postavit na nohy, tak mám čím dál tím méně času. Navíc jsem šíleně pozadu, v realitě je už skoro konec ledna a já jsem teprve někde v půlce září. A to ani nepíšu den po dni jako Jirka. Ale ten si válí šunky doma. ? No jo, blbě kecám, promiň manžílku. ? Tak já jdu radši na to.
Mám po operaci a už mě snad znovu kuchat nebudou. Jsem ráda, že jsem zpět ve svém pokoji, ale trochu se bojím, že ten přesun byl unáhlený. Bolí mě na hrudi, kašlu, dávím se a hůř se mi dýchá. Dostávám opět kyslík. Sestřičky mě vítaly, ale zároveň říkaly, že jsem možná na jipce měla ještě chvilku zůstat. Bylo mi pěkně blbě a zas jsem byla uvízlá na lůžku. Zase hubnu a mám teplotu. No nic moc fotka, ale dám ji sem. Dokazuje, jaký jsem bojovník. Jsem na sebe pyšná a zároveň jsem moc ráda, že to je už za mnou.
Cca po týdnu se mi už ale zase vracela chuť k jídlu a přestala jsem chrchlat. No měla jsem to ze sálu, kde jsem nastydla. Ono není divu, jste skoro nahý, jen přikrytý zeleným hábitem a několik hodin ležíte v místnosti, kde je kosa jako prase. Ale už dost, teď už je líp a začínají pokroky a ty už mi tentokrát nikdo a nic nevezme. Začneme tím, že mi opět sundávají cévku. Hlásím to hrdě rodině a hned mi přijde komentář od ségry, který mě pobavil. Tady je.
Směju se, protože hned musím zvonit o mísu. ?
Jak jsem psala v minulém článku, překvapilo mě, že už nemám dlahu na ruce. Doktor mi oznámil, že to nevadí, že potřebovali žílu. Už nevěděli, kam mi mají kanylu napíchnout. Měla jsem hadičku dokonce i na tříslech, tak není divu. Každopádně, jakmile mi bylo líp, začaly mi rehabilitace. I sama jsem se snažila makat. Neslo to pomalé, ale jisté výsledky. Do chatu posílám video, kde rozhýbávám ruku. Na to, že jsem s ní z počátku ani prsty nezvládla pokrčit, tak je to bezvadný pokrok. Už jsem to asi zmiňovala, ale člověk se vážně musí radovat i z takovéhle maličkosti. Krásný je, že se rodina a přátelé radují se mnou.
Mám převaz a z levé nohy mi už sundávají ty běžné bílé obvazy a dávají jen tenhle „tekutý“. Tuhle velkou jizvu mám i na druhé straně této nohy, jsou sice úzké, ale hrozně moc dlouhé. ? Noha je oslabená a blbne mi kotník. Je nějaký ztuhlý, ale to se snad spraví, je přeci jen krátce po operaci.
Jinak na obrázku to vypadá, jako bych měla vymakaný lýtko, ale nenechte se oblbnout, mám jen přešitý sval. ? Trochu klamu tělem. ?
Je mi zima na nohy, tak mi sestřička nandala ponožku. Tohle mě štve, takže později prosím ségru, aby mi ji sundala a já se jí snažila sama nandat. No dalo to zabrat, ale je to tam. Na druhou nohu to ani zatím nezkouším, tam to dlouho nepůjde.
Když už začínají fungovat prstíky na rukou, tak se snažím vzít do ruky tužku. Z počátku to byl záhul, ale po několika pokusech už to šlo. Od spolubydlící Evičky jsem dostala antistresové omalovánky a zkoušela vybarvovat a ani jsem moc nepřetahovala.
Později to už šlo ze sedu. Nebylo tak těžké mě do dané pozice dostat, jako při prvním sedu před operací, ale cvičení potom bylo děs. ? Úplně mě to zmohlo. Chtěla jsem si hned po něm lehnout, ale Jiřík byl na cestě, tak jsem chtěla vydržet sedět a pochlubit se naživo.
Každopádně po tomhle si asi moje fyzio řekla, že zvládnu víc. Asi jsem byla moc akční nebo nevím, protože další den přišli rehabilitační s chodítkem. Začala jsem se smát, jestli to myslí vážně. Chtěli, abych se postavila. Jak to mám asi udělat? Jedna noha úplně ze hry a druhá blbne. Víceméně zdravá je jen levá ruka a ta je taky slaboučká jak moucha. Komunikaci, kterou zasílám rodině, můžete vidět zde:
Nejen, že to nešlo, ale neuvěřitelně mě to vyčerpalo. Úplně jsem z toho zezelenala. Kdyby mi nezasahovali do zdravé nohy, tak věřím, že s podpěrou by to možná i šlo, ale takhle! Noha je teď slabá a bolí ten přešitý sval, když se snažím opřít. Jak to jen popsat, je to jako příliš bolestivý protahování, kde mi přijde, že mi ten sval snad praskne…
Další den to zkoušeli znovu. Tentokrát se jim podařilo mě nějak zvednout, ale spíš než, že bych stála, jsem skončila fyzioterapeutovi kolem krku. Prostě jsem na něm doslova visela. Píšu do chatu: Promiň Jířo, objímala jsem cizího chlapa. ? A ten zmetek se tomu akorát směje. Nějaká žárlivost třeba? Pche nic. ?
Ale když člověk cvičí, tak to nese ovoce. Každý den byl lepší a lepší. Prý to na třetí pokus začalo vypadat, že jsem na chvíli stála, ale levačka podkluzovala a nešlo na ni z počátku stát. Fyzioterapeut mi musel dát za mou nohu svou nohu jako zarážku. Sice mě do té polohy dostali, ale podívejte se, jak to dalo zabrat, jen vydržet alespoň pár vteřin, …
Z počátku museli držet nejen mě, ale hlavně i to chodítko, aby neujelo a já nespadla jak hruška. No ale byl to skvělý pocit zase stát. A co potom, když jsem se dokázala opřít a zvednout se sama, aniž by mě do stoje někdo dostával. Každý den si levé lýtko zvykalo a protažení bylo čím dál tím méně bolestné, až to nakonec bylo snesitelné. Chodítko se sice muselo přidržovat, ale už mě levačka začala trochu poslouchat, neklouzala a držela na místě.
Každopádně za pár dnů jsem si už věřila natolik, že jsem poprosila mladou fyzioterapeutku Klaudii, aby mě vyfotila. Z počátku se bála mě pustit, ale když jsem ji uklidnila, že to mám pod kontrolou, tak svolila. Ale raději šla jen dva metry ode mě. No, co kdyby. ?
Juchů stojím sama. A příště bez chodítka. ? No uvidíme. ? Tak pa.