Probouzím se, a je mi divně. Mám v puse nějakou trubičku, nemůžu mluvit a vidím rozmazaně. Dopr., co se děje? Kde to jsem? Začínám hrozně panikařit, … To se operace asi nepovedla nebo proč se cítím, tak jak se cítím? Nějaká žena zřejmě sestra si toho všimne a ptá se, zdali mám bolesti. Vychází ze mě jen divné chrčení. Po chvíli mi tedy intubační trubičku vyndávají a postupně se mi hlas vrací. Říkám vyplašeně, že nevidím. Dostane se mi velmi chytré odpovědi: „Tak otevřete oči.“ Věřte, měla jsem je, viděla jsem mlžné obrysy někoho, kdo stojí nade mnou. Předpokládám, že podle toho hlasu, ta samá sestra: „Tak počkejte, otřu Vám oči, máte v nich mastičku“. Chci to zkusit sama, ale nemůžu se pohnout. Znovu zřejmě usnu, protože pak se už budím na jipce. Sice už vidím a mluvím, ale není mi vůbec dobře. V noze mi hrozně pulzuje a zvracím. Dávají mi něco na bolest, ale nepomáhá to. Pamatuji si, že za mnou přišel chvíli po probuzení pan primář z plastické chirurgie s informací, že se operace povedla. To by mě mělo uklidnit, ale je mi tak hrozně, že neuklidnilo. Operace byla prý náročná, byla jsem na sále nakonec něco přes 11 hodin! No tak to je mazec!
Je asi noc, vůbec nespím. Službu má nějaká doktorka, a asi se jí něco nezdá. Hlídají, zdali se nohy prokrvují, musím je mít v teple, měří mi tlak a později se mi snaží napíchnout žílu, ale z pravé ruky. Uvědomím si, že nemám dlahu. Na to, že mi ji měli sundat, až za dva týdny se tomu divím. Dále si všimnu, že mi dodávají krev, asi jsem ji při operaci hodně ztratila. Bolesti mám stále, katetr je vážně funkční věc. ? Nad ránem vidím, že je tu už i můj ošetřující lékař z traumatologie a přes sklo vidím, že pořád s někým telefonuje. Vážně se asi něco děje. V sedm hodin jedu znovu na sál. Hm, takže se asi vážně něco po… Ale nevím, co…
Probouzím se a konečně jsem bez bolestí, ale jsem hrozně oteklá. Cítím úplně napnutou kůži. Nedokážu ani nic vzít do levé (zdravé) ruky! Hlavou sotva kývu a s nohama nemohu hýbat vůbec. Ale nemám už fixátory, jen obvazy. Každopádně je to děsný pocit, jela jsem na operaci se zdravou nohou a teď z ní je taky nemocná. Začínám brečet a jsem schopná pouze nahrát rodině vzkaz, protože telefon sotva udržím v ruce. To způsobí, že Jiřík a Honzík za mnou přijíždí. Snaží se mě uklidnit a nakrmit, ale není mi dobře. Ale opět vím, že to je nutné. Tak pomocí brčka zkouším pít vývar, který mi Honzík drží u pusy.
Jirka mezitím likviduje můj oběd, který mi sestry přinesly. Alespoň jemu chutná.
Honzík musí po chvíli frčet do Prahy, ale Jiřík zůstává u mne. Drží mě za ruku nebo mě hladí. Domů ho potom veze Pája, která též za mnou dorazila, aby mi nebylo smutno. Je vidět, že není pro všechny lehký, mě takhle vidět, ale jsou skvělí a snaží se mě rozptýlit.
Blbě se mi totiž dýchá a kašlu hleny. Jsem připojená na milion přístrojů a mám zase cévku. Jen co si postěžuji na bolest na hrudi, přichází jako na zavolanou paní rehabilitační s tím, že mě pomůže dýchat. Dostanu injekční stříkačku, do které mám dlouze dýchat. Po nějaké době to hleny prý uvolňuje. Zkouším vše, aby se mi ulevilo. Nechala jsem si dokonce přivést tymiánovou mastičku a Jiřík mi s ní natírá hrudník. Ještě u toho vtipkuje, že to je jediná erotika, kterou zažije. ?
Říkám si, musím vydržet. Po každé operaci bylo hrozně, ale každý den bylo líp a líp. A teď už mám snad za sebou všechny. Druhý den ke mně přichází pan primář z traumatologie a vysvětluje mi, co se stalo. Bohužel jsem ho sotva vnímala, takže během chvíle už nevím, co mi přesně říkal. Něco jako, že mi praskla céva a vytvořil se v noze hematom, který museli odstranit. Alespoň myslím. Když se rodina ptala doktorů, tak jim nikdo pořádně nic neřekl, protože doktor z jipky neměl přehled o mém zdravotním stavu. Byl víkend a nikde nikdo no. A co vím, tak ségra se od 16h snažila volat do nemocnice, jak to se mnou je. A pokaždé ji bylo řečeno, že jsem stále na sále. To pro rodinu muselo být hrozné, natož když se pak ráno dozvěděli, že jsem na sále znovu.
Jinak ale musím pochválit sestřičky z jipky, i cévkový pytlík se snažily vypouštět potichu. Jedna sestřička si svítila mobilem, aby mě nevzbudila. Nepomohlo to, protože to moje spaní je na levačku, navíc když furt kašlu a dávím se, tak prostě nespím, ale cení se ta snaha. Na traumačce furt někdo bouchal dveřmi a sestřičky bylo i z pokoje slyšet, jak se baví. Tady byly hrozně ohleduplný až teda na jednu. Dostala jsem zrovna jeden ze svých záchvatů kašle a vyflusla jsem hlen do emitky (taková papírová miska, používáme ji na čištění zubů třeba a mimochodem je určená pro tyto účely). No a jedna sestra mi řekla: „To nemůžete flusat do kapesníku a pak to dát do emitky? Je to nechutné“. Řeknu vám velmi empatická sestřička! Já se tam dávím a jsem ráda, že jsem ráda a ona tohle. Vážně mi „vůbec“ není blbý, co se mi děje…Jirku málem šlehlo, když jsem mu o tom říkala, měl chuť jí hned vynadat. Naštěstí jsem ji po svůj zbylý pobyt na jipce už neviděla.
Další dny pomalu otok ustupoval a já už byla schopná psát do našeho společného chatu. Bylo mi líp a začala jsem mít i chuť k jídlu. Dokonce jsem trochu dokázala cuknout s levou nohou a později ji i malinko zvednout. Pravá nic, ale ta měla nařízený klidový režim. Stále probíhalo MS v basketbale, tak jsem se koukala. Byla to dobrá odreagovačka.
Dostala jsem info, že si mě brzo přemístí zpět na traumatologii, aby mě měl můj ošetřující zase pod dozorem, ale prý musím prvně začít pořádně dýchat. Zkusili mi proto vzít kyslík, ale po chvíli začal přístroj pípat, tak mi ho zase vrátili. Byla u toho zrovna ségra Ája. Když to začalo, tak mi říká dýchej a já na to vždyť dýchám. ? Asi rozbitý přístroj, nevím, co se mu nelíbilo. ?
Odpoledne pak dorazila Pája a jako překvápko kamarádka Ráďa. Co o ní říct víc než, že to je anděl. Jeden z nejhodnějších lidiček na světě. Když se nám stala ta nehoda, tak byla s rodinkou ve Švýcarsku a zrovna měla narozeniny. Nemohli nás tedy hned navštívit, tak mi alespoň poslala fotku, jak pro nás zapálili svíčku v místním kostelíčku. Prý na nás myslí, a že od teď můžeme slavit narozeniny s ní, když jsme se znovu narodili. Moc mě to dojalo. Brečela jsem z toho dobrou chvíli.
Raďulko mám tě moc ráda jsi naprosto úžasný člověk.
Sice se mi nedýchá úplně nejlíp, stále jsem šíleně zahleněná, ale už nepípám, tak mě dnes chtějí převést na pokoj. No na jednu stranu se těším zpět na pokoj, ale na druhou tady byl úžasný klid a hlavně wifi. Ze srandy píšu do našeho chatu, že bych chtěla začít pípat, aby mě ještě nepřeváželi. ?
K snídani byl rohlík, máslo a med. Hodná sestřička mi to aktivně přinesla již namazané, jelikož jsem nůž neovládala. Dokonce mi dopřála pěknou vrstvu másla. Škoda, že tolik másla nesnesu a med na pečivu už vůbec ne. Poděkovala jsem jí, ale že to nebudu. ? A jestli by byla tak hodná, že mám v lednici lučinu, jestli by mi ji s pečivem donesla. Tak donesla. ?
Po snídani mě už převáželi zpět na pokoj na traumatologii. Moje spolubydlící Evička měla radost, už mě prý vyhlížela, kdy se vrátím, neměla s kým kecat. ? Tak jo nakonec bylo fajn být zpět. Pa příště.