Moje noha měla lešení. Tzv. fixátory, které mi držely nohu pohromadě. Každého jsem ujišťovala, že to opravdu nevadí, když mě za ty fixátory vezmou a trochu mi nohu posunou, aby nebyla furt v té samé poloze. Stejnak mi nikdo nevěřil a málokdo se odvážil. Chápu, vypadá to hrozivě. Většina kamarádů (ta mužská část hlavně) často zezelenala, zbělala nebo se jinak zbarvila při pohledu na danou nožku. Ten kov totiž vedl až ke kyčli a regulérně byl navrtán do kosti. Říkala jsem si, že pár kilo mělo určitě. Obrat mě o něj, tak si na sběrném dvoře někdo i něco vydělal.
Noha byla zavěšená za obvaz a díky tomu všemu se nebylo možné pohnout. Maximálně jsem mohla skrčit zdravou levou nohu a mávat návštěvám levou rukou.
Ještě bych chtěla upozornit, že je velmi nepohodlné ležet několik měsíců jen na zádech. Člověk je zvyklý usínat na boku a teď to nejde. A to jsem ještě nezmínila tu „suprově“ proleželou matraci, na které jsem cítila každý důlek. No vážně se tu hajalo fanfárově. A jelikož jsem se nemohla hýbat, znamenalo to, že jsem nemohla ani do sprchy. Prvních čtrnáct dnů jsem byla mytá jen pomocí žínky a lavoru. Brutálně mastná palice byla na denním pořádku. A jelikož je to můj článek, rozhodla jsem se u první fotky ustřihnout hlavu, abyste se na to nemuseli koukat.
Když je řeč o hlavě, ta mě přestala bolet asi po týdnu. Vždy když jsem otočila hlavou doprava, tak se mi točila hlava, takže všechny návštěvy musely být nalevo ode mne. Jinak jsem je měla v mlze. Na CT naštěstí nic nenašli, takže předpokládám, že to způsobil otřes mozku a zničehonic to poté přešlo. Jirka mi říkal, že jsem měla helmu naprasklou, takže můžu být ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Nejhorší operace, které jsem prodělala, byly zaprvé dodělávka kotníku a pak poslední stehno. O té druhé až později. Nyní něco k té první. Na sále jsem byla asi 5 hodin. Zdá se to hodně? No, nebylo to málo, ale u mne to byla jedna z těch kratších. Vzbudila jsem se do hrozných bolestí na dospáváku. I když vlastně to spíš vypadalo jako nějaká převazovna, asi nebylo místo jinde. Musím říct, že něco vydržím, ale tohle bych nikomu nepřála, takovou bolest jsem dosud nezažila. Ležela jsem tam sama a nikdo nikde, ani pípák jsem tam neměla, abych si přivolala sestřičku nebo doktora. Začala jsem brečet. Po nějaké době konečně přišla sestra a ptala se, zdali mě to nebolí. To je otázka. Kejvám a tak že mně na to něco dá. Možná bych měla ještě objasnit, že na bolest můžete dostat buď prášek, kapačku nebo injekci. Po operaci, vzhledem k zavedenému centrálu, dostávám kapačku. Nepomohla. Brečím v utrpení dál. Přijde po nějaké době jiná sestra. Výměna směny asi. Říká mi: „Vydržte, dám vám něco na bolest“. Druhá kapačka také nepomohla. Předpokládám, že mi dala vykapat novalgin, který mi vůbec nikdy nezabral. Ta samá sestra mne po nějaké době kontrolovala a omlouvala se, že mi dát nic dalšího nemůže, že jsem před chvílí léky dostala. To už jsem byla fakt zoufalá. Třetí sestra, která mě slyšela brečet, mi po další chvíli (mně to přišlo jako šíleně dlouhá doba) dala třetí kapačku a vím, že mě hladila po hlavě a slibovala, že to bude lepší. Prý přišla rodina, zdali je chci vidět. Tak říkám: Jo, samozřejmě. Jestli si to dobře pamatuji, tak dorazila moje ségra Ája, ségra Jiříka Lenka, mamka a taťka. Hrozně moc jsem u sebe chtěla mít svého muže, ale toho jsem tam mít v tu chvíli nemohla. Taťka mě držel za ruku a taky mě hladil. Snažila jsem se na bolest nemyslet a víc dýchat a vnímat jejich přítomnost. Jejich návštěva trochu pomohla. Ségra slíbila, že na mne počká na pokoji, jelikož sestra říkala, že už se čeká jen na doktora, aby podepsal lejstro, a převezou mě na pokoj. Bohužel, jsem se jí nedočkala, pan doktor prý někde kafíčkoval (slyšela jsem říkat sestry) a přišel místo za dvacet minut až za další dvě hodiny! Bohužel, návštěvy byly jen do sedmi do večera, takže o půl deváté, když mě konečně přemístili, tak už tam Ája nebyla. Každopádně na pokoji mi konečně píchla injekci, zlatá sestřička. Jsem jí vděčná dodnes. Konečně odpadla bolest a já vysílením usnula.
Druhý den ráno mi přišla zpráva s vtipem. Pro vysvětlení, když mi bylo v nemocnici smutno, tak jsem žádala Jiříka, aby mi nějaké naposílal. A tenhle mě hned rozesmál a přivedl na lepší myšlenky, takže se o něj podělím. Takže, když budete smutný, zkuste si na něj vzpomenout.
S Jiříkem máme každý odlišný humor, ale často se smějeme i spolu. Já se směju občas i blbostem, který nechápe. A on má rád hodně sarkastický a černý humor. Takže se zase divím já, co mu na tom přijde vtipné. Musím se mu ale tlemit, když se asi po miliontý začne smát u reklamy na M&M’s. Slyším tu reklamu a říkám si, že dnes už mu to třeba tak vtipné nepřijde. Ale pak se ozve věta: „Sám si vlez do misky!“ a on opět vyprskne. Jemu se líbí, že trefí bonbony toho týpka toastem. Protože jeho smích je úžasný a nakažlivý, pokaždé se směju s ním. I když už to je okoukaný.
Bohužel však tenhle týden nekončí vtipem. Jiřík píše do chatu, že mu doktor řekl, že půjde na sál a s tím, že mu vše později vysvětlí, odchází. Po nějaké době nás Jirka informuje, že musí na reamputaci! Odumřelo mu lýtko a neprokrvuje se, kdyby to doktoři neamputovali nad kolenem, tak mu to začne hnít a dostane se tam infekce, která by mohla způsobit, že by bojoval o svůj život! Prý jede hned na sál. Totálně mě to vykolejilo a začínám brečet. Volám mu a jakmile uslyším jeho hlas, neudržím se a začnu řvát ještě víc . Chtěla jsem mu říct, že ho miluju a že to spolu zvládneme. Ale sotva jsem kuňkla. Řekl mi, že tohle mu moc nepomáhá a raději jsme se rozloučili. Hned jsem si začala nadávat, jaká jsem kráva, že jsem to nezvládla a nedokázala ho líp podpořit. Dodnes si to vyčítám. Později jsem zjistila, že ho doktoři na tuhle variantu upozornili, že věděl, že to může nastat. Mně to ale on ani rodina neřekli. Možná kdybych to věděla, že se to může stát, tak bych to třeba zvládla líp. Strašně mě to mrzí, miláčku!
Po té operaci posílá do chatu info od doktora.
Operace dopadla dobře a teď už se bude jen uzdravovat! Prý se koukal na videa s lidmi, kteří mají protézu, a je prý neskutečný, co dokážou. Ségra Pája poté někde vyštrachala video ohledně bionické nohy a já jen neuvěřitelně zírala, co to umí! Koukejte:
To pro něj chci, ať to stojí, co to stojí! Už teď se těším na společné chození po horách a jak si bude takhle hrát s našimi dětmi. Dnes to bylo náročné, takže radši končím. Dobrou.