Se zatajeným dechem jsem čekala na první komentáře mého článku, no přiznám se, byla jsem mírně nervózní:D Asi tak:
Začala jsem se totiž vypisovat a zjistila jsem, že mě to nejen baví, ale hlavně pomáhá. Proto jsem si říkala, že s tím určitě nepřestanu, ale dlouho jsem váhala, zdali to mám poslat do světa. 🙂 Pak mi ale došlo, že mě nebaví čekat, než ten pacholek sepíše a zveřejní další článek, abych si mohla přečíst vaše komentáře. Nakonec jsem se rozhodla to zveřejnit, ale neměla jsem na to koule, tak to udělal Jirka za mě. 😀
Několikrát za den ho popoháním a ptám se, zdali už bude mít článek. 😀 Vaše podpora je totiž neskutečná. Chci Vám proto, než budu pokračovat, všem poděkovat. Včera ráno, když jsem opět refreshovala Jiříkovy stránky, tak jsem tam objevila další nový komentář. A ten mě neskutečně dojal.
Vy jste naši hrdinové, díky takovýmhle vzkazům děláme takové pokroky. A teď už bych měla pokračovat, ať co nejdříve doženu Jirku. Jsem hrozně soutěživá, vím, že vtipnější nebudu, ale třeba budu rychlejší. No to asi taky těžko, teď docela jede. 🙂 A ten první článek jsem psala hodně dlouho. 😀 Stoprocentně to bude více emotivní. Přiznám se, že jsem trochu cíťa. 🙂
A teď zpět k článku do nemocnice, to už tak veselé není. 🙁
Jak jsem již zmiňovala, ty první dny mi trochu splývají. Ale diagnózu a ortel doktorů si pamatuji jasně. Několik otevřených zlomenin na pravé straně, předpoklad léčení dva roky a i tak není jistý, jak to se mnou bude! Zdali vůbec budu chodit! Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla, vždyť sakra to jsou jen zlomeniny, ne? Ale prý mám štěstí, že tu nohu zatím mám. Ve stehně mně nejen chybí cca 10 cm kosti, ale mám v ní nějakou houbovitou infekci. Pokud se prý dostane do měkkých tkání, bylo by to dosti zlé. 50% šance, že by mi nohu museli amputovat a to až u kyčle!
Co by to pro mne znamenalo? Že bych zůstala na vozíku? Mohla bych nebo nemohla mít případně protézu? Byla bych odkázána na něčí pomoc? Už bych nemohla hrát basket či cestovat a chodit po horách? No, nic moc myšlenky. Musím se přiznat, že bych to nezvládala tak dobře, jako můj muž. Proto jsem na něj tak neskutečně pyšná. Jiřík zase tvrdí, že by mu jeblo naopak z mých zranění.
I přesto, že přišel o nohu, tak už během pár týdnů byl doma (i když díky neuvěřitelně rychlému vyhazovu z chirurgie, z kterého jsme byli všichni vykolejení). Zatímco on se už snažil učit chodit, já jsem byla stále uvázána na lůžko v nemocnici. Skutečně hrozné bylo to, že mně dlouho hrozilo, že o tu nohu mohu přijít. Takže jsem byla v takové ošklivé nejistotě. Na sále jsem z počátku trávila víc času než na pokoji. Alespoň mně to tak přišlo. Nedokážu ani na prstech spočítat, kolikrát jsem byla pod narkózou. Jezdila jsem na převazy a čištění stehna a prodělala několik operací. Po prvních dvou jsem zvracela, po každé další se to sice obešlo bez vyhození jídla z mého žaludku, ale blbě mně bylo stejně. 🙁 A ta nejdůležitější a nejnáročnější, kde mě měli vyřešit problém defektu ve stehnu, byla v nedohlednu.
Tak ale už dost, vždyť se mi tu nohu snaží zachránit, doktoři odvádí úžasnou práci. Moc děkuji všem. Bylo by dost kruté, kdybych o ni po tom všem přišla. Samozřejmě že jsem se bála, ale pak jsem si řekla, že si nic takového nebudu připouštět. To se prostě nestane! Navíc mě jedna moje kamarádka napsala takovou hezkou zprávu. „Řekni tý houbě, ať jde do prdele 😀 “ Tak díky Lucinko, zabralo to! A ještě si mně ten den vykouzlila úsměv na tváři.
Vím, že jsem v prvním článku psala, že jsme se s Jiříkem viděli cca po týdnu. Tak to sice pravda je, dokonce přesně po šesti dnech od nehody, ale že ke mně přijel na vozíku, bylo až při druhé návštěvě. První setkání jsem nějak vytěsnila z hlavy, asi proto, že se mně smál, že jsem pěkná smažka. 😀 A co si budeme povídat, to, jak za mnou dorazil na pokoj, bylo o dost romantičtější než to, že jsem ho sotva vnímala na dospáváku, kde jsme se setkali po operaci. 😀 Ten den jsem měla hodně návštěv, který si nepamatuji. Pomiňte mi rodinko, nebyla jsem moc ve své kůži. Bolesti byly tak hrozné, že léky nestačily, naštěstí mně píchli na noc injekci s opiátem a já byla opět mimo. Na shledání s mým milovaným mužem jsem si vzpomněla až druhý den.
Budím se běžně asi 10x za noc, pořád do pokoje někdo leze nebo spolubydla jde na wc nebo já jdu na wc nebo spíš wc jde za mnou. Ano, chodím na mísu, ale o tom jindy, to je story i na jednu stránku, protože pro nás holky to je určitě horší než pro chlapy. Ten den mně je hrozně, jsem nevyspalá, děsně unavená a bolesti se opět ozývají. Takže když mně píšou mé sestřičky Ája a Pája, tak sotva odepisuji. Ptají se, jak jsem spala a jak mi je a přejí lepší noc.
Teď s odstupem času mě mrzí, že jsem jim nenapsala něco veselého, ale ono to vždy nejde. Při psaní tohohle blogu jsem na ty zprávy narazila a jsem z nich hrozně naměkko. Protože i přes mé strohé či žádné odpovědi jsou krásné. Takže si dovolím sem ty zprávy ukázat. S takovouhle podporou by se totiž uzdravil úplně každý.
Tak a tady jsme všechny tři: Ája, Pája a já. Starší ségra Ája slavila narozeniny, to byl mooooc pěkný večer.
To jsme kočky, že? I když… já se tam hrozně gebím. 😀 Dnes to asi stačilo, musím jít ještě cvičit. Pa.