Madeira

Moje první dovolená v zahraničí po mé nehodě byla právě tady. Portugalsky neumím ani slovo, ale vždy když někam jedu, snažím se naučit alespoň dobrý den a děkuji. Takže Bom Dia e Obrigado a můžu vyrazit! 😀

Vycestovali jsme za covidu, kdy pro cestu byl vyžadován test a příjezdový formulář. V dané době byl v ČR PCR velmi drahý, co si pamatuji, platila jsem kolem dvou tisíc s potvrzením v anglickém jazyce. Naopak na Madeiře měli pro turisty 2 testy zdarma a bylo nutné se při delším pobytu po 14ti dnech testovat znovu. Naše cesta však trvala přesně 14 dní, a tak nám stačil test jen jeden a rovnou jsme ho využili pro cestu zpět, jelikož bylo nutné ho mít, abychom se mohli vrátit. Píši v množném čísle, takže je jasné, že jsem necestovala sama. Teď zpětně si říkám, že když vím jak to na letišti chodí, tak bych se už asi nebála, ale v té době to byl trošku nesmysl. 😀

Na tento krásný Portugalský ostrov jsem vyrazila s mamkou a taťkou Švihálkovými. Mám velkou radost, že i po rozvodu se nadále vídáme a podnikáme různé výlety, večeře, vzájemné návštěvy. Musím se přiznat, že jsem se docela bála odcizení, a že si Jirka či jeho přítelkyně nebudou přát, abych je nadále vídala, ale jsem šťastná, že se tohle nestalo, hlavně proto, že se něco podobného v rodině přihodilo, ale to tu nechci rozebírat. Byla jsem v té rodině 12 let. A oni jsou pro mě jako moji vlastní rodiče. Na Madeiru jeli už podruhé, tak už věděli, co a jak a byli moc hodní, že mě vzali sebou. Vyzvedli mne doma a jelo se směr letiště.

Už zde pro mě vcelku zajímává skutečnost, že mi byla při odbavení zavazadla nabídnuta asistence. Člověk se nesmí bát, že něco nezvládne, protože vždy je někdo ochotný vám pomoci, a to nejen protože je to jeho práce. Posadí vás na vozík a tradá dovezou vás až do letadla i s vaším příručním zavazadlem, kde si přesednete nebo vás přesadí na vaše sedadlo. Jelikož jsem však byla schopná již s berličkami něco ujít, asistenci jsem odmítla. To tak, konečně se z toho vozíku dostanu a mám si na něj zase sedat? No hrála jsem hrdinku, díky bohu, že Pražské letiště není tak velké a je zde dost míst k sezení. 😀 Navíc o kufr se mi stejnak postarali rodiče. Čeho jsem však využila byla možnost projít bezpečnostní kontrolou přednostně. Z počátku jsem z toho měla takový hloupý pocit, že vlastně předbíhám plno lidí. Ale během chvíle jsem to hodila za hlavu, protože si upřímně nedokáži představit, jak bych mohla stát v té dlouhé frontě. Ono jedna věc je chůze a druhá je stání. Do dneška s tím mám problém, nohy začnou tuhnout a bolet a já si musím okamžitě sednout a odpočinout si a nebo prostě popocházet, pokud to jde. Vše lepší než stát na místě. 😀 Vzhledem k tomu, že mě mamka a taťka doprovázeli, mohli projít se mnou. Alespoň nějaká výhoda mé nehody. 😀

Neměla jsem však absolutně tušení, jak to bude probíhat na bezpečnostní kontrole v mém případě. Takže jsem byla vcelku zvědavá ohledně toho. Berle musely na sken a já též. Pracovnice bezpečnostní kontroly se mě sama aktivně zeptala, zdali mohu projít bránou bez berlí, tak říkám, že ne, ale zvládnu chvíli stát bez nich. Berle šly tedy na sken a paní měla takový ten ruční detektor kovu, který použila na mě. Pak mi je podali a hotovo. Každopádně bylo vcelku vtipné, jak to ihned začalo pípat, když projížděla pravou nohu a ruku. 😀

Jinak chápu, že někdo má strach z létání, tady mám asi jen takovou radu, snažit se zklidnit (dechové cvičení, pustit si nějakou hudbu nebo holt prášek či nějaký ten alkohol, přeci jen každému vyhovuje něco jiného). Ale bacha s tím alkoholem, nic se nemá přehánět a úplně ožralí vás nemusí do letadla pustit! Jinak si uvědomte, že je stále tenhle typ dopravy bezpečnější než cestovat po silnici. Vím, že se mi to kecá, když problém s tímhle nemám, ale vážně, nebojte to dáte! Opět hrdinství že? No přiznám se, taky jsem se něčeho však bála. Přeci jen to byl můj první let po mé nehodě. Sice ne létání, ale trombózy. Člověk zvlášť po takovém úraze nesmí zapomenout na prevenci. Čerstvě jsem totiž vyřadila léky na ředění krve. Po poradě s lékařem jsem se však uklidnila a bylo mi řečeno, že by neměl být pro mě žádný problém letět, přesto mi bylo doporučeno, vzít si kompresní punčochy a hodně pít a pokud možno měnit polohy. Navíc raději vozím i lékařskou zprávu přeloženou do angličtiny, kdyby náhodou.

Jinak jak jsem již říkala, létání se nebojím. Jsem úplně pravý opak. Vždy si to užívám a na krátké lety preferuji sedadlo u okýnka, jelikož se ráda kochám. Pro dlouhý let je naopak vždy lepší ulička, protože nemusíte furt někoho otravovat, že potřebujete čůrat a nebo si protáhnout nožky. V tomto případě jsem proto měla uličku. Vedle mne seděla Brazilka, která v Lisabonu přesedala na let do Sao Paula. Mimochodem díky novějšímu Iphonu udělala moc pěkný videa nočního města a byla moc hodná, že mi je přes airdrop poslala. Musím říct, že do té doby jsem si myslela, že můj telefon fotí vcelku dobře, ale tohle byl pořádný rozdíl. Takže když se mi ke konci pobytu povedlo telefon upustit a totálně si ho roztřískat, ani jsem nesmutnila ani nenadávala. 😀 Po šesti letech, když i baterka byla nic moc, jsem už měla nárok na nový. 😀 Stalo se to, když jsem se škrábala na terasu. A ipřestože furt říkám, že jsem ruku nějak rozhýbala, a že budu ráda, když bude noha fungovat takhle dobře jako ruka, že to bude super, protože s ní opravdu vše zvládám. Tak přeci jen i zde mám trvalý následky. To, že občas cítím nepříjemně kov ani neřeším, v ruce to není tak hrozné jako v noze, ale že zápěstí úplně nedotočím je věc jiná. Proto se mi stává, že mi občas něco z ruky vypadne. A to se právě stalo tady a spadlo to z velké výšky přímo na podlahu. 😀 No jo no, jsem šikovná. 😀 Ale aspoň jsem to mohla svalit na to, že ta koupě nového telefonu je fakt nutná. 😀 No řekněte, netočí to krásně?

Jinak my jsme v Lisabonu též přestupovali, ale na let na Madeiru. Trochu jsem se toho bála, jaký bude výstup z letadla po vrtkavých přistavěných schodech, ale nakonec nás pustili letištním tunelem a jen jsme se v rámci navazujícího letu přesunuli na vedlejší gate. Vcelku dobrá náhoda, že naše letadlo letělo hned z vedlejší. Pro mě to znamenalo asi pět kroků. 😀 Jelikož jsme však měli čas, šli jsme se posilnit a koupit něco dobrého. Let poté byl obdobně úplně na pohodu a i přistání, na které jsem byla vyloženě zvědavá, ne každý pilot zde totiž může přistát. Musí to být výzva, když jsou zde často turbulence a kratší přistávací dráha skoro o kilometr kratší než je v Praze a to je ještě prodloužená z původních 1600 m na 2700 cca. I když to jsem možná raději neměla říkat. 😀 Mohlo by to někoho zneklidnit, takže se omlouvám, ale mně to přijde fakt zajímavá skutečnost.

Přiletěli jsme brzy ráno, nemělo cenu platit za ubytování. Vyzvedlo se auto, které jsme si na náš výlet pronajali a vyrazilo se na východ slunce. Naše první zastávky byly vyhlídky na východě ostrova Miradouro Ponta do Rosto/ Canical, vzdálené od letiště asi 15 minut.

Ještě jednu, kde je už trochu více světla.

A tady je druhá strana, kde je hezky vidět daný zbytek poloostrova.

Říkáte si, proč jet na Madeiru? No mě by zlákaly už jen tyto první fotečky. Ale kromě krásné přírody, květin, plno treků, dobrého jídla a vína, tu je příjemné počasí. Ne nadarmo se říká ostrovu věčné jaro. Nejvyšší teploty, které zde na konci května a začátkem června byly kolem 22 stupňů, ale když svítilo sluníčko, což v našem případě bylo skoro pořád (vím, měli jsme fakt štěstí), pocitově bylo i více. Ráno to však ale většinou bylo na dlouhý rukáv to jo. A i když ostrov není vyloženě destinací, kam jedete za mořem a plážemi, dá se tu smočit. A i my to udělali. Nečekejte kafíčko přeci jen to je oceán, ale pokud nejste žádné třasořitky, vlezete tam. Radím skočte tam rychle, je to horší než tam jít pomalu, což já samozřejmě musela. 😀 Šla jsem k vodě až s berlemi, pak do větší hloubky s pomocí v zavěšení do mamky, dokud mne voda nenadlehčila a zvládla jsem to pak sama. Mamka pak odnesla berle zpět na souš a jelikož nebyli žádné velké vlny v této lokalitě, mohla jsem se tam plácat, jak jsem chtěla. 😀 Vím, že se v rámci rehabilitace plavání velmi doporučuje, ale mně plavat bohužel nejde, nožka na to není připravená a já upřímně nikdy nebyla dobrý plavec. Umím jen prsa a to na koleno není vůbec dobrý pohyb. Moře však léčí a teplíčko mi též prospívá. Jakmile je zima, změní se počasí, cítím dosti nevalně každý sval, kost a železo, které v noze mám. No a kde jsem se to teda vlastně čvachtala?

Prainha do Canical – Naše první koupání, písčitá pláž na východě ostrova s dobrým přístupem do vody. Je zde sprcha, bar a možnost půjčit si lehátko. My se, ale dlouho nezdrželi. Jen se smočili, chvíli poseděli na osušce a jeli prozkoumávat krásy ostrova. Přeci jen na to polehávání moc nejsem. 😀

Praia da Ribeira Brava – Co se týče druhé pláže, tak tady najdete i bazének. Ten vyzkoušený nemám, jelikož jsme preferovali moře, ale pro někoho to může být dobrá alternativa, například super je to zde pro děti.

Každopádně, co mohu doporučit v daném městě, je výborná restaurace Muralha Terrace. Měla jsem zde jednu z nejlepších chobotnic vůbec! Byli jsme zde dvakrát a i ryby byly výborné. Samozřejmě tu nemají jen to, ale já pokud jsem u moře, tak mořské plody jím nejčastěji. Mňam, mám z toho obrázku hlad. 😀

Pláž v Porto da Cruz – V tomto městečku jsme byli ubytovaní a na pláž jsem to měla, co by kamenem dohodil. Pláž je sice kamínková, ale na smočení, pokud zrovna nejsou velké vlny, stačí. A upřímně tento typ přírodních pláží mám nejraději. Nikde žádné obří rezorty, jen trochu zeleně, skála, moře…

Ubytování v Porto do Cruz mohu též vřele doporučit. Konkrétně jsme bydleli v Mateus house, super domek s terasou. Hned vedle byly pekárna, kde si ráno můžete koupit čerstvé pečivo a destilérka, kde můžete ochutnat místní rumy či místní drink Poncha (zde mi chutnal, jelikož nebyl tak silně alkoholový) a také zde byl kousek bazén. Za nás byl však uzavřený a bez vody. Škoda no. Tento bych klidně využila na cvičení, když jsem ho měla, tak blízko. Každopádně promenáda či cestička kolem něj nabízela pěkné výhledy na zelené kopečky, kostel, a mířila k další kamenné pláži, kde jsem si meditovala.

V tomto městečku mohu doporučit mimochodem další dvě restaurace a to A Pipa či Baía do Bago. První z nich je o něco levnější a mají zde výborný tradiční česnekový chléb (Bolo do caco) – mimochodem nutnost ochutnat na Madeiře. Podává se teplý a je super k polévkám, masům i salátům. My si k němu tady dali další místní specialitu a to Přílepky (Lapas). Na másle, česneku s trochou vínka, petrželky zakápnuté citrónem naprosto mňam.

A co jsme dál navštívili? Popravdě si už nejsem jistá, jak vše šlo za sebou, takže to sem prostě hodím, ať víte, co tu je krásného k vidění. Měla bych si psát poznámky a psát o mých cestách ihned, ale nějak to nezvládám. 😀 Aspoň vidíte, že se nic v tomhle nezměnilo, ale já se zkusím polepšit a psát častěji. 😀 Ha ha kolikrát jsem to už slibovala, že? 😀 Každopádně tady to je a jen ještě poznamenám, že sice neuvádím přesnou lokaci, ale název je uvedený přesný, takže ho stačí zadat jen na google mapy případně. 🙂

Fortim do Faial – V městečku Faial jsme přímo nebyli, jen na této vyhlídce. Našim cílem byla Santana a levada, tak se jen projíždělo. Každopádně, když teď koukám na google, tak i pláž zde nemá špatné hodnocení. Příště to tu musím prozkoumat více.

Santana – Asi nejznámější místo z celé Madeiry díky těmto domečkům.

Miradouro da Beira da Quinta (Cabanas viewpoint) – Po cestě na západ, asi 15 min autem od Santany. Krásný výhled, jeden z nej. (Všimněte si schválně, kolikrát to tu budu říkat. :D)

Levada Do Rei – Moje první levada, kde mi mamka říká, až nebudeš moci, tak to otočíme, i kousek tady stačí jít a hned je možné vidět krásu tohoto místa. Kocháme se výhledy, procházíme zelení, kde jsou vavříny, kapradiny a všude voní eukalyptus a to mi stačí k tomu že, najednou se mi jde tak lehce. 😀 Sice pomalu, ale jistě. 😀 A já chci jít dál a dál. 😀 Mamka na nás často čeká, ale jí to nevadí, vše si mezitím milionkrát fotí a my mezitím s taťkou dopajdáme. Taťka tu měl taky trošku problém s nohami, ale vše zvládl suprově. Nevím jak je to možné, ale když někam dolezu, úplně mě to nabije tak, že nazpátek se mi jde ještě líp. Z té radosti začnu trochu bláznit. 😀 Hodím kytičku do levady a koukám, jak pluje. Byla velmi rychlá a já se ji s berlemi snažila dohonit. 😀 No nešlo to, ale když jsem předběhla taťku, tak začal vtipkovat a říká mi: ,, Kačko, nevyměnili ti po cestě někde nohu?“ 😀

Přesto jsme šli jen kousek, šlo se po rovince, ale když cesta začala být úzká, raději jsme to obrátili. Jinak kdo chce a může jít celou trasu, je to 5 km v jednom směru. Měli byste projít tunelem a na konci trasy je malý vodopád. A úplně na začátku trasy je občerstvení, kde si můžete odpočinout. Za nás byl vstup zdarma, nyní jsem však narazila na článek, kde se uvádí, že se vybírá poplatek 3 eura. Předpokládám, že se jedná o nově zavedený, sjednocený poplatek, který je nyní nutné uhradit u každé levady či treku. Tak s tím všude počítejte, i u následující vyhlídky níže se nyní platí.

Vereda dos Balcões – Kousek od levady de Rei je krátký, lehký trek (1,5 km) po rovince k pěkné vyhlídce. Je zde často mlha. 😀 Ale i přesto jsme po chvíli čekání (v mém případě odpočívání) něco málo viděli. I zde byl za nás ještě vstup zdarma. Výhled je tu parádní, ty mraky a mlha mi vůbec nevadili. Navíc tady skoro nikdo nebyl a to se jedná o jedno z nejvíce nejlehčích a dostupných míst, když nepočítám ty vyhlídky u silnice.

Moinho a Água de São Jorge – Asi 5 min autem od levady do Rei je starý mlýn, který stojí za krátkou návštěvu. Je to roztomilá kamenná stavba s malou atrapou domečku Santany, do mlýna je možné nahlédnout a kouknout, jak se tu vyrábí mouka.

Levada do Caldeirao Verde – Další levada nedaleko Santany. Díky své délce se nejedná o tak lehkou procházku, ale opět i kdyby jste šli jen jako já kousíček, návštěva stojí za to. My se hlavně stavovali v parku Florestal das Queimadas, kde jsou tyhle roztomilé domečky. Místo je pár metrů od parkoviště. Pokud byste šli trek celý je to přes 12 km. Sem se určitě jednou vrátím a půjdu tu trasu celou a ještě si ji prodloužím o Caldeirão do Inferno. Je to tu jak v nějakým fantasy lese. Fakt krása.

Údolí jeptišek (Curral das Freiras) – Asi nejznámnější údolí na Madeiře, nej pohled je určitě z této vyhlídky, která se nazývá Miradouro da Eira do Serrado. Nádhera. 🙂

Miradouro da Terra Grande – Jedna z nejhezčích vyhlídek ve vnitrozemí, pohled na pohoří Paul da Serra, Taková krása a hned u silnice. Tady jsem se kochala fakt dlouho, i přestože se mělo původně jen zastavit na foto. 😀 Nejraději bych byla na vrcholu těch zelených hor, ale i jít tou cestičkou uprostřed údolí by bylo boží. 😀

Funchal – i hlavní město má co nabídnout. Zastavte se v botanických zahradách, parku nebo na trhu.

Mercados dos lavradores – Mám ráda trhy, vždy je možné ochutnat plno lokálních výrobků. A teda vždy s mamkou obdivujeme tu krásnou zeleninku a ovocíčko. 😀 Navíc to fakt má chuť jakou má mít. Ne jako u nás v ČR, to je občas k pláči, co vidíte v obchodech.

Jardim Tropical Monte Palace – Jedna z nejhezčích částí byla za mě japonská zahrada v této botanické zahradě hlavního města. A kromě kytiček, je zde možné vidět i něco z umění. Je zde však problém s parkováním, proto pro cestu sem zvolte raději autobus nebo lanovku.

Jardim Botânico da Madeira – Botanická zahrada, která je oproti předchozí soukromé, spravována městem. Nejrychleji se sem dostanete lanovkou, ale i sem jezdí autobusy i taxíky. Je zde hezký výhled na ostrov a oceán. Obě zahrady se nachází nedaleko od sebe, ale jsou rozsáhlé a pokud jste milovníci botaniky nebo pomalochodci nebo obojí jako já 😀 určitě je lepší vyhradit si na každou vlastní den s tím, že výlet spojíte s jinou částí hlavního města.

Jardim Municipal do Funchal – Městský park s jezírkem, jeli jsme kolem něj několikrát, ale když jsme se konečně zastavili pro fotku, tak už fontána nebyla zapnutá, ale i tak moc pěkné místo.

Santa Catarina park – Opět park s výhledem, tentokrát na přístav. Koná se tu občas nějaký ten koncert, takže se nejedná jen o místo k procházce či odpočinku. Jelikož se jmenuje stejně jako já, nemohla jsem vynechat.

Palheiro gardens – Zahrady nejsou přímo v hlavním městě, ale dá se říci hned vedle. Městečko Sao Goncalo leží asi 7 km východně. Plno pěkných kytiček. Je zde vidět, že se dost pečlivě o zahradu starají. Úprava keřů je zde mimořádná. 😀

Kytičky z parku i zahrad :

Cascata dos Anjos – Pokud míříte z Funchalu na západ, tak určitě budete míjet tento vodopád na cestě. Za mě místo, které když vidíte ok, ale jen kvůli tomu bych sem nejela. Instagramové foto vypadá samozřejmě bezvadně, ale většinou tu je dost lidí, kteří zdržují provoz, protože se zde fotí.

Porto Moniz – Přírodní bazénky na severozápadě ostrova, krásná voda, jen horší přístup do vody pro někoho s berlemi. 😀

Teleférico das Achadas da Cruz – Kabinková lanovka vás sveze dolů na pobřeží za 5 euro, prvně se pokochejte na útesy nahoře a pak dole. Vesnička se nachází asi 10 km od Porto Moniz. Poslední jízda je v 16:30 a je zde polední pauza mezi 12-13, tak bacha, ať tam neuvíznete. My se do té polední pauzy zrovna trefili, ale nakonec nám to čekání vůbec nevadilo, protože se nám tu moc líbilo.

Ponta do Pargo – Maják a výhled na oceán. Už jsem určitě viděla i hezčí maják, ale já je mám ráda, takže když se jelo kolem, zastávka zde musela být. 😀 Trochu mě překvapilo, že až na jednu paní a jeden pár tu nikdo nebyl, můžete totiž přijet autem až úplně před něj. 😀

Miradouro da garganta funda – Asi 2 km od majáku, a kousek od parkoviště, cesta vede ke 140 m vodopádu, za nás moc vody nebylo a vzhledem k dálce, jsme moc z vodopádu neviděli, nemám ani pořádné foto, ale procházka to byla hezká a určitě stojí za to.

Pico do Arieiro – Třetí nejvyšší hora Madeiry, je vyšší i než naše Sněžka, parádní výhledy dostupné pro každého, na místo se dá totiž dojet autem! Jako jo, díky lehké dostupnosti je zde více lidí, ale stojí to za to! Pro mne to byl sen. Jedny z nej výhledů na ostrově!

Cabo Girao skywalk – Vyhlídka se nachází u městečka Camara de Lobos asi 15 km od hlavního města, směr Ribeira Brava. Je zde strmý útes, který je nejvyšší na Madeiře. Část vyhlídky je s proskleným dnem, což asi není úplně pro lidi trpící závratěmi a bojící se výšek, ale je zde bezpečné zábradlí a výhledy jsou hezké ze všech stran. Nemusíte koukat dolů, stačí do dálky. 🙂 Dám sem fotku s mamkou a taťkou, koukám, že je tu ještě nemám. 😀

Miradouro do Portela – Vyhlídka po cestě z Porto Cruz do Machico, sledovali jsme zde pár odvážlivců, kteří si tam vyzkoušeli paragliding. Jako láká mě to moc, mám to i na mém bucket listu, ale upřímně mi to můj doktor nedoporučuje. I přestože letíte s instruktorem, který se o vše stará, nezládla bych pravděpodobně ten dopad. Ale tak nikdy neříkej nikdy. 😀 Třeba jednou až budu v důchodu se nebudu už tolik bát.

Miradouro de Machico – Jedna z dalších vyhlídek, zde můžete pozorovat letadla, jelikož se místo nachází nedaleko letiště. Pokud budete mít možnost přijďte až večer, kdy je město krásně osvětlené. Bude to ještě hezčí zážitek.

Jak jsem již psala, dá se tu hodně trekovat, ale pro mě to bylo nerealné. Já se prostě vozila, někde se zastavilo a kochalo případně malinko popošlo. I tak jsem si naší dovolenou moc užila. Děkuji mockrát, že jste mi mamko a taťko tento krásný ostrov ukázali.

V závěru tu mám ještě doporučení, co koupit za suvenýry a pár tipů pro aktivní a zdraví jedince, který by rádi měli trošku akčnější dovolenou než jsme měli my. Každopádně nesmutním, že jsem tyto místa neviděla, alespoň mám důvod se sem jednou v lepším stavu vrátit!

1. Pico Ruivo – nejvyšší hora ostrova, pokořte ji a užijte si super výhledy. Trek můžete začít z hory Pico do Arieiro, kam můžete dojet autem. Tato varianta se z dalších tří alternativních tras považuje za tu nejkrásnější. Cesta je přibližně pět kilometrů dlouhá v jednom směru a je považována za středně těžkou. Převýšení je 444 m.
2. Trek z Miradouro Sao Lourenco na Pico do Furado – Tato cca 6 km túra přes poloostrov Sao Lourenco je považována za jednu z nejhezčích na celé Madeiře. Nejen výhledy do okolí jsou tu super, ale pozorování ptactva a dohled je až dokonce na okolní ostrovy Desertas a Santo. Tento trek sice není dlouhý, ale za to je strmý. Navíc díky terénu a zdejšímu silnějšímu větru je považován za jeden z těžších na daném ostrově. Převýšení je asi 300 m.
3. 25 Fontes levada a vodopád Risco – Na začátek trasy je nejprve nutné sejít z kopce po cca 1,8 km dlouhé asfaltové silnici k restauraci Casa da Rabaçal. Je zde však možnost využít svoz za 5 euro (oba směry) a ušetřit nožky a i čas. Poté vás však čeká dost schodů dolů, což není úplně pro lidi s problémy s koleny a nahoru pak zase pro lidi bez fyzičky. 😀 Přesto věřím, že se nejedná o nijak těžký trek, chodí to i děti. Celková trasa pokud si ji prodloužíte o vodopád Risco (tato část je dostupná pro všechny, po projití tunelem pár set metrů) je kolem 10 km celkem. Doporučuji jít velmi brzo ráno, ne o víkendu a nejlíp mimo hlavní sezónu. 😀 Jedná se o velmi oblíbenou trasu, na konci je jezírko, kam stéká 25 pramenů. Pokud se Vám poštěstí být tam jako moji kamarádi nedávno skoro sami, je to vážně krásné místo.

Co si přivézt z Madeiry?

1. Víno – Portugalská vína jsou jedny z nejlepších! Jedno jestli červené či bílé. 😀
2. Krajka – Jeden ze symbolů ostrova, zvolit můžete ubrusy, polštáře, či něco na sebe zdobeného krajkou.
3. Květiny – Mamka si přivezla pár sazeniček a semínek. Madeira je ráj krásných květin, kvete to tam neustále. Mám asi tisíc fotek jen květin.
4. Bolo do Caco – ten jejich úžasný chlebík (již zmiňovaný výše, který jsme měli v restauraci)
5. Poncha – místní likér (Já si dám raději víno, ale rodiče si koupili dost flašek, je možné sehnat i v plastu, takže pokud se bojíte limitu kufru, tady jsou na to připravení :D)
6. Med a produkty z něj – medový dort, sušenky atd.

No a co jsem si přivezla já? No taky pěkný suvenýrek. 😀 Nebojte naštěstí to bylo až ke konci pobytu a doma to pak splasklo. Noha v teple otýká a při větší zátěži mi způsobí tohle. A ty zahrady i přestože se dost odpočívalo a sedělo, mi daly pořádně zabrat. A to jsem je neprošla celé ani. Každopádně ze mě si příklad neberte a raději si kupte něco hezkého a dobrého. 😀

Doufám, že jste si čtení užili, tak jako já psaní. Pokud jste se, ale dostali až na konec, tak předpokládám, že jsem Vás úplně neunudila k smrti.: D Přeji pěkný den a pokud se někdo chystáte na Madeiru a máte nějaké otázky, ráda je zodpovím. Ahoj zase někdy. Váš berlounek na cestách.